Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 707/02

Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003. v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti 1) ing. J. W. a 2) V. W., zastoupených JUDr. A. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2002 čj. -51,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně zamítajícímu jejich žalobu proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 24. 1. 2000 čj. U OÚSŘ 99/53643/Kli/Ha, kterým bylo stěžovatelům, ve spojení s rozhodnutím příslušného stavebního úřadu ze dne 22. 10. 1999, nařízeno, aby odstranili stavební úpravy v jejich bytě, v důsledku kterých se odpojili od centrálního domovního topného systému a bez stavebního povolení vybudovali samostatné etážové topení. Stěžovatelé uvádí, že v srpnu 1992 ohlásili příslušnému stavebnímu úřadu v souladu s ustanovením , o územním plánování a stavebním řádu, stavební úpravy, k čemuž stavební úřad neměl námitek a v opatření ze dne 26. 8. 1992 provedení stavebních úprav časově limitoval, což stěžovatelé dodrželi. Rok poté stavební úřad svoje opatření ze srpna 1992 zrušil a rozhodnutím ze dne 3. 8. 1994 nařídil stavbu odstranit, neboť byla provedena bez stavebního povolení. V přezkumném mimoodvolacím řízení Ministerstvo pro místní rozvoj dne 20. 11. 1996 toto rozhodnutí zrušilo a věc vrátilo zpět k novému projednání a rozhodnutí. V dubnu 1999 zahájil stavební úřad řízení o odstranění nepovolené stavby a vyzval stěžovatele, aby předložili žádost o dodatečné povolení provedených stavebních úprav. Přestože stěžovatelé žádost se všemi přílohami včas doručili, stavební úřad opětovně rozhodl o odstranění stavby.

Stěžovatelé poukazují na to, že napadený rozsudek zcela ignoruje skutečnosti svědčící o vadách řízení před správním orgánem, které způsobily nezákonnost správního rozhodnutí, a tvrdí, že v důsledku tohoto pochybení došlo k porušení jejich práv ústavně zaručených v , , d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení y. Žalobou napadené správní rozhodnutí je opřeno o ustanovení stavebního zákona, které však dle názoru stěžovatelů na jejich případ nedopadá, neboť před realizací stavebních úprav postupovali v souladu s ohlášením, vůči němuž neměl stavební úřad žádných námitek. Nesprávná aplikace citovaného ustanovení stavebního zákona způsobuje nezákonnost a podle stěžovatelů i zásah do jejich ústavně zaručených práv. Pro případ, že by Ústavní soud shledal aplikaci ustanovení stavebního zákona jako správnou, upozorňují na to, že z hlediska posuzování zákonnosti postupu stavebního úřadu nelze od sebe oddělovat fázi, v níž bylo vydáno a posléze zrušeno opatření stavebního úřadu, a fázi, v níž probíhalo v rozmezí let 1994 až 1997 řízení podle ustanovení stavebního zákona ve znění účinném do 30. 6. 1998 a řízení podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 7. 1998 bez ohledu na ustanovení stavebního zákona, z něhož vyplývá, že u staveb dokončených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řízení provede podle dosavadních předpisů.

Stěžovatelé rovněž předestírají Ústavnímu soudu úvahu, zda zákon nebyl porušen i tím, že řízení o dodatečném povolení stavby nebylo přerušeno podle ustanovení § 137 stavebního zákona a účastníci stavebního řízení nebyli odkázáni na soud. V této souvislosti odkazují na právní názor Ministerstva pro místní rozvoj, které v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20. 11. 1996 uvedlo, že "pokud mezi účastníky vznikly pochybnosti o platnosti či obsahu dohody, v níž je vyjádřen souhlas vlastníka, jde o důvod k odkázání účastníků na soud a přerušení řízení podle ustanovení § 137 odst. 2 stavebního zákona". Tím, že stavební úřad zrušil svoje opatření ze srpna 1993 a konstatoval, že dohoda z 19. 8. 1992 není dohodou s vlastníkem, si dle stěžovatelů osoboval roli, která přísluší soudu a nikoliv správnímu orgánu. Faktem je, že stěžovatelé podali žalobu proti stavebnímu bytovému družstvu, která byla zamítnuta. Šlo však o žalobu o nahrazení projevu vůle, nikoliv o žalobu "určovací" související s ustanovením § 137 stavebního zákona, tedy o rozhodnutí soudu o tom, zda souhlas vlastníka byl udělen platně či nikoliv.

Co se týče porušení y stěžovatelé vyvozují porušení své osobní cti a dobré pověsti z toho, že ač postupovali zcela v souladu se stavebním zákonem, orgány veřejné moci "daly za pravdu" vlastníkovi bytového domu a stěžovatel ad 1), který je stavebním odborníkem, se nyní jeví tak, že si nedokázal ve svém bytě zajistit stavební úpravy a provedl je bez stavebního povolení.

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud nálezem shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil.

K ústavní stížnosti stěžovatel ad 1) doložil dne 4. 6. 2003 otevřený dopis ze dne 2. 6. 2003, který adresoval "médiím, orgánům státu, politikům a právníkům, občanským iniciativám pro lidská práva" označený "Vrchol arogance ministra Pavla Němce", dále dne 5. 8. 2003 kopii tohoto otevřeného dopisu s podnětem k doplnění stavebního zákona ze dne 4. 7. 2003, adresovaný Ministerstvu pro místní rozvoj, a dne 18. 8. 2003 oba stěžovatelé zaslali Ústavnímu soudu další y jako informační materiály o shora popsaných skutečnostech s jejich opakovaným shrnutím.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V projednávané věci Ústavní soud považuje za nutné především připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a jakožto orgán ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soud nepostupoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu

sp. zn.

(publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).

K argumentaci stěžovatelů , 2 y Ústavní soud uvádí, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícímu z tohoto článku je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem a s přihlédnutím ke všem specifikům řízení před správním soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení o nezákonnosti správního rozhodnutí v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv, která jsou obdobně garantována i v Úmluvy, však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásada spravedlivého procesu neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak Ústavní soud zjistil, správní soud tato pravidla rozhodování neporušil. Žaloba stěžovatelů byla projednána při jednáních dne 14. 8. 2002 a dne 20. 8. 2002, kterých se účastnil právní zástupce stěžovatelů, rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 21. 8. 2002. Skutečnost, že se tak stalo až dva a půl roku po podání žaloby, nemůže být sama o sobě důvodem pro zrušení meritorního rozhodnutí. Ze shora uvedeného rovněž vyplývá, že i tvrzení o porušení práva na rovné postavení (stěžovatelé mají zřejmě na mysli rovnost účastníků řízení podle y) není opodstatněné, když v soudním řízení k nerovnosti nedošlo a rovnost ve vztahu ke správnímu orgánu ve stavebním řízení nepřichází v úvahu ani pojmově.

K námitce stěžovatelů o nesprávné aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 písm b) stavebního zákona, Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález

sp. zn.

, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 37, a další), dále případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 9 a další) a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, č. 63 a další) V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal. Námitku přechodným ustanovením stavebního zákona neshledal relevantní, neboť toto přechodné ustanovení se vztahuje k řízením zahájeným před účinností stavebního zákona v době jeho přijetí, tj. před 1. 10. 1996, a nikoli v k , kterým byl s účinností od 1. 7. 1998 stavební zákon novelizován.

Ústavní soud připouští, že nespokojenost stěžovatelů s postupem stavebního úřadu v jejich věci, zejména s opatřeními a poté následnými rozhodnutími, má jisté racionální jádro. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty ( odst. l y ČR), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Nicméně stejně legitimní je i možnost nápravy nesprávných opatření orgánů veřejné moci, kterou je v daných souvislostech nutno chápat v celém jejím komplexu, nejen z hlediska možností daných právní úpravou, ale i limitů soudního přezkumu, jak byly stanoveny příslušnými ustanoveními v části páté, hlavě druhé v tehdy platném znění. Konečně i meze ústavního přezkumu tak, jak byly shora naznačeny, nevedou k nápravě jakýchkoliv nesprávností či nedostatků, pokud nepůsobí nezákonnost v takovém rozsahu, že zakládá neústavnost a zasahuje do základních práv či fyzické osoby.

Po posouzení věci v rozsahu shora uvedeném Ústavní soud konstatoval, že jádro ústavní stížnosti spočívá na prakticky týchž námitkách, které stěžovatelé uplatnili v řízení před správními orgány a v žalobě, konkrétně dle jejich názoru nesprávný postup správních orgánů podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, že tyto námitky byly předmětem soudního přezkumu a že z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že správní soud se s nimi vypořádal ústavně souladným způsobem. Nazíraje na věc pod tímto zorným úhlem, zůstává neopodstatněným tvrzení stěžovatelů o porušení práva na lidskou důstojnost ve smyslu y, stejně jako i tvrzení o porušení práva na příznivé životní prostředí, které je ústavně zaručeno v y. Posledně citované ustanovení zavazuje stát, aby takové právo zajistil, tedy aby vytvořil dostatečné zábrany před škodlivými zásahy a aby působil kontrolními a sankčními opatřeními k jeho naplnění. Tohoto práva se lze v souladu s y domáhat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí. Stejně tak v případě argumentace porušením práva na ochranu zdraví stěžovatelé opomíjí, že i y je tzv. blanketní normou, která předpokládá konkretizaci "běžným" zákonem. Argumentaci v tomto směru ústavní stížnost postrádá.

Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. září 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu