Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS 41/03

Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v průběhu kampaně před referendem o přistoupení ČR k EU, spojené s návrhem na zrušení , o provádění referenda o přistoupení ČR k EU a o změně některých zákonů (zákon o provádění referenda), a návrhu na přezkoumání ústavnosti a zákonnosti postupu při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii Mgr. J.S., P.Š., F.Č., D.M. a L.M., zastoupených JUDr. J.Š., takto:

I. Návrh se o d m í t á.II. Návrh na zrušení , o provádění referenda o přistoupení ČR k EU a o změně některých zákonů (zákon o provádění referenda), se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 13. 8. 2003 obdržel Ústavní soud podání v záhlaví uvedených navrhovatelů, označené jako "ústavní stížnost podle písm. a) a d) y ČR a podle ustanovení , , , , a , o Ústavním soudu, z důvodu, že jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem - na porušování základních práv a svobod státní mocí v průběhu kampaně před referendem o přistoupení České republiky k Evropské unii s návrhem na zrušení Sb".

Stěžovatelé se domnívají, že nedostatkem , je skutečnost, že žádným způsobem neupravuje vedení kampaně před referendem o přistoupení ČR k EU, tj. její začátek, konec, přípustný způsob jejího vedení ze strany státní moci, práva jednotlivých subjektů na odpovídající prezentaci ve veřejných sdělovacích prostředcích atd. Podle stěžovatelů se jedná o zákon obdobného charakteru jako jsou zákony volební, které ovšem úpravu těchto otázek obsahují. Aby se občan oprávněný hlasovat v referendu mohl kvalifikovaně a zodpovědně rozhodnout, tzn. na základě informací odpovídajících realitě a nepřikrášlených proevpropskou propagandou, musel by takové mít ze strany orgánů veřejné moci, zejména vlády, k dispozici, a to skutečně každý takový občan. Jestliže nepochybně proběhla přesvědčovací kampaň, je podle stěžovatelů naprosto zřejmé, že většina občanů měla informace pro své rozhodování ve zkreslené podobě.

To z referenda učinilo naprosto formální akt, který pod rouškou aplikace přímé demokracie vedl k předem dávno již kýmsi naplánovanému a vzhledem k protiústavně vedené propagandě i téměř jistému výsledku.

S ohledem na to stěžovatelé podali ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jímž měla být porušena následující ústavně zaručená základní práva a svobody, a to svoboda projevu a právo na informace podle d (dále jen " "), právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou zástupců podle y, princip svobodné soutěže politických sil podle y a princip, podle něhož jsou politické strany a politická hnutí oddělena od státu ( y). Za jiný zásah pak stěžovatelé považují přesvědčovací vládní kampaň, která proběhla před referendem o přistoupení České republiky k Evropské unii, která podle názoru stěžovatelů neposkytovala objektivní informace.

Stěžovatelé proto spojili s ústavní stížností rovněž návrh na zrušení , který je podle jejich názoru v rozporu s u ČR, konkrétně s a . Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem navrhli, aby Ústavní soud zrušil výsledky referenda a zakázal jeho opakování za stejných podmínek, nařídil blíže specifikovaným státním orgánům, aby úplně a objektivně informovaly občany ČR o všech důsledcích přistoupení ČR k EU a zakázal těmto orgánům činit nevratné kroky k integraci ČR do EU. Současně s tím stěžovatelé navrhli vydání předběžného opatření, jímž by Ústavní soud zakázal těmto orgánům činit nevratné kroky k integraci ČR do EU, a dále rovněž navrhli, aby Ústavní soud zrušil V závěru svého návrhu stěžovatelé uplatnili námitku podjatosti těch soudců, kteří se jako poslanci, senátoři nebo členové vlády podíleli na projednávání a přijetí napadeného zákona, jmenovitě JUDr. P.R., JUDr. M.V. a JUDr. D.L.

Podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Předmětem ochrany v řízení o ústavní stížnosti je tedy základní právo a svoboda fyzické či právnické osoby jako veřejné subjektivní právo, do něhož bylo postupem orgánu veřejné moci zasaženo. Pokud je účelem ústavní stížnosti ochrana veřejného subjektivního práva, které je obsahem vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, musí být tvrzený zásah do tohoto práva dostatečně určitý a především individualizovaný. Ústavní soud konstatuje, že funkcí ústavní stížnosti je především ochrana takto dostatečně specifikovaného a individualizovaného ústavně zaručeného práva stěžovatele. Do jisté míry a za zákonem vymezených podmínek ( ) je její funkcí i ochrana ústavnosti jako objektivní kategorie. Přesto však v řízení o ústavní stížnosti posuzuje Ústavní soud zásah do základního (subjektivního) práva, přičemž z povahy je zřejmé, že takový zásah je dostatečně individualizován.

Pokud stěžovatelé ve svém podání brojí proti konání kampaně před referendem o přistoupení ČR k EU a tuto kampaň označují za jiný zásah orgánu veřejné moci, musí Ústavní soud konstatovat, že takový návrh nesplňuje materiální náležitost ústavní stížnosti, jíž je dostatečně určitý a individualizovaný zásah do základních práv a svobod navrhovatelů [ ]. Jak již Ústavní soud judikoval, za zásah ve smyslu ust. nelze bez dalšího považovat samotnou existenci (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, č. 2, str. 199 - 200, a

sp. zn.

, č. 15, ibid.) či naopak neexistenci určitého normativního (obecně závazného) právního aktu či neexistenci části normativního aktu. Podobně nelze ústavní stížností brojit, a to pouze v obecné rovině, proti určité skutečnosti (způsob vedení kampaně před referendem o vstupu do Evropské unie), o níž se navrhovatelé domnívají, že byla způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod určitého okruhu blíže neindividualizovaných subjektů (občanů ČR). Z tohoto hlediska působí posuzovaná ústavní stížnost jako actio popularis, kterou nepřipouští.

Jak vyloženo shora, navrhovatelé z povahy věci nesplňují materiální podmínku aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti, neboť tvrzený zásah, vůči němuž brojí, není dostatečně určitý a individualizovaný k tomu, aby mohl být předmětem řízení o ústavní stížnosti podané stěžovateli. Proto Ústavní soud posoudil návrh v režimu řízení o ústavní stížnosti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud k podané ústavní stížnosti však poznamenává následující. Stěžovatelé v dané věci uplatnili institut ústavní stížnosti, jíž napadají postup orgánů veřejné moci, který bezprostředně souvisel s konáním referenda o přistoupení ČR k EU. S ohledem na obsah podání je zřejmé, že stěžovatelé přesto, že upravuje pro případ referenda speciální řízení, zřejmě zamýšleli podat ústavní stížnost. Z toho důvodu Ústavní soud toto podání posoudil v řízení o ústavní stížnosti [ písm. d) y ČR], a zároveň i v režimu řízení o nezákonnosti postupu při referendu [ písm. m) y ČR]. Předmětem speciálního řízení o nezákonnosti postupu při provádění referenda není individualizovaný zásah do základních práv a svobod navrhovatele, nýbrž objektivní kategorie zákonnosti a ústavnosti postupu při provádění referenda. Ačkoliv zákon legitimuje k podání takového návrhu každého občana oprávněného hlasovat v referendu (z tohoto hlediska na rozdíl od ústavní stížnosti vykazuje atributy actio popularis), předmětem řízení není ochrana jeho základního práva nebo svobody, ale dodržení ústavního zákona o přistoupení ČR k EU a prováděcího zákona. Materiální podmínkou projednání takového návrhu tudíž není individualizace zásahu do subjektivního veřejného práva, postačí tvrzení, že postupem při provádění referenda došlo k porušení ústavního zákona o referendu nebo zákona vydaného k jeho provedení.

Vzhledem ke specifickým rysům referenda a jeho postavení v ústavním systému ČR zvolil ústavodárce a rovněž běžný zákonodárce zvláštní proceduru posuzování jeho ústavnosti a zákonnosti cestou řízení o nezákonnosti postupu při referendu. V takovém řízení je jurisdikce Ústavního soudu omezena toliko na posouzení souladu provádění referenda s ústavním zákonem o referendu o přistoupení ČR do EU a se zákonem vydaným k jeho provedení. V takovém řízení se dostává do popředí objektivní kategorie ústavnosti a zákonnosti a to s ohledem na to, že i v případě dostatečně určitého a individualizovaného zásahu orgánů veřejné moci do základních práv a svobod jednotlivce v průběhu referenda je třeba korigovat význam takového zásahu ve vztahu k celému procesu referenda. V tomto směru se charakter případného přezkumu činnosti orgánů veřejné moci z hlediska případných zásahů do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce blíží přezkumu volebních procesů. Návrh na zahájení takového řízení však bylo třeba podat ve lhůtě do 10 dnů ode dne, v němž skončilo hlasování v referendu podle , a Ústavní soud jej musel odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání.

Pokud jde o návrh na zrušení , o provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně některých zákonů (zákon o provádění referenda), musí Ústavní soud konstatovat, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podaný spolu s ústavní stížností (ust. ), sdílí osud ústavní stížnosti, a je-li ta shledána zjevně neopodstatněnou, musí být odmítnut i návrh na zrušení zákona. Stejně je třeba odmítnout takový návrh v režimu řízení o nezákonnosti postupu při provádění referenda o přistoupení ČR k EU, neboť v takovém případě navrhovatelům nepřísluší aktivní legitimace ( a contrario).

Uplatněnou námitkou podjatosti shora uvedených soudců Ústavního soudu se jeho I. senát vůbec nezabýval, neboť tito soudci se rozhodování o tomto návrhu neúčastnili.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle ust. , b) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a jako návrh podaný opožděně.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 23. září 2003

JUDr. František Duchoň

předseda senátu