Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 18/03

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. Ú. zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2002, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 10. ledna 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. srpna 2000, sp. zn. , kterým mu byla stanovena povinnost vyklidit byt.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho právům ve smyslu y ČR, necítily se vázány názorem Ústavního soudu dle y ČR a současně tak porušily jeho právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen " "). Porušení práva na soudní ochranu mělo spočívat především v tom, že obecné soudy měly v řízení porušit zásady stanoveného postupu a vydaly tak rozhodnutí, která protiřečí nálezům Ústavního soudu. Zejména se mělo jednat o rozpor s nálezy

sp. zn.

, dle kterého čistě pozitivistická aplikace příslušných ustanovení vede k porušení ústavnosti;

sp. zn.

, podle kterého lze nepřiměřenou tvrdost zmírnit postupem dle ustanovení ; obdobně i

sp. zn.

.

Současně s ústavní stížností navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Nejvyššího soudu ČR - za který se vyjádřil předseda senátu 28 Cdo. Ten uvedl, že stěžovatel v podstatě brojí proti skutkovým zjištěním a z toho plynoucímu právnímu posouzení věci. Rovněž polemika stěžovatele o tom, co soud v rámci volné úvahy považuje za prokázané a co nikoliv, nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. K projednávané problematice pak účastník uvedl, že institut přechodu nájmu je výjimkou z jinak převažujícího smluvně založeného práva nájmu. Tato skutečnost odůvodňuje spíše restriktivní výklad podmínek, za nichž může k přechodu nájmu v případě úmrtí posledního nájemce dojít. Striktní dodržení pravidel je nezbytné pro zabránění zneužití tohoto institutu a následného omezení práva vlastníka disponovat s bytem. Dále Nejvyšší soud ČR upozornil i na vnitřní rozpor stěžovatelovy argumentace.

Dne 4. února 2003 byl Ústavnímu soudu doručen dopis JUDr. J. Ř., advokáta, v zastoupení vedlejšího účastníka Ing. I. C., majitele bytu obývaného stěžovatelem, který soudní cestou napadl přechod nájemního vztahu na stěžovatele. V dopise byla uvedena žádost o urychlené vyřízení věci s ohledem na skutečnost, že spor o přechod nájemního práva probíhá již od roku 1996, když v současné době projednávaná ústavní stížnost je v pořadí již druhou (první byla dne 5. prosince 2002 pod

sp. zn.

odmítnuta pro nepříslušnost Ústavního soudu).

Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel ve svém podání odkazoval zejména na nález Ústavního soudu ze dne 12. března 2001,

sp. zn.

, neboť skutkový základ v této věci byl, dle jeho názoru, téměř totožný s věcí jeho.

Ústavní soud především konstatuje, že se jedná o vztah nájemníka (resp. toho, kdo tvrdí, že na něj právo nájmu ex lege přešlo) k pronajímateli bytu, tedy o vztah dvou rovnocenných subjektů soukromého práva. Vzhledem ke skutečnosti, že zákonem stanovená pravidla tohoto vztahu jsou nastavena způsobem, který za jistých okolností zvýhodňuje nájemce proti pronajímateli, je třeba dbát toho, aby zvýhodnění bylo uplatňováno pouze v nezbytně nutném rozsahu a výhradně v souladu s právními normami. Ústavní soud dále konstatuje, že právo na soudní ochranu, pro tento případ definované zjevně pouze v y, poskytuje každému možnost, obrátit se ve své věci na obecné soudy, aby tyto rozhodly o jeho nárocích. Takto definované právo však nezaručuje, a ani nemůže zaručovat, aby tomu, kdo jej využije, bylo vyhověno. Jinými slovy, každému je zaručeno právo na soud se obrátit, nikoliv právo na výsledek, který odpovídá jeho návrhům či představám.

Čtvrtý senát Ústavního soudu po připojení vlastního spisu a po posouzení jeho obsahu, nesdílí názor, že nález v této věci je na případ stěžovatele beze zbytku aplikovatelný, jinak řečeno, že je tímto nálezem vázán. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že v případě stěžovatele byla argumentace pro přechod práva nájmu nejednoznačná a zejména, že důkazy dodatečně prováděné po vrácení věci obvodnímu soudu (tj. důkazy k eventuelnímu přechodu nájemních práv na L. O. a od ní případně odvozených práv stěžovatele) nevedly k věrohodným závěrům o skutečnostech, které nyní stěžovatel předkládá jako nesporné. V tom se jeho věc skutkově odlišuje od situace, jíž se týkal nález Ústavního soudu

sp. zn.

, kde se žalovaný prokazatelně nikdy nepřestěhoval do bytu své manželky.

Pokud tedy za této situace obecné soudy neshledaly důvody pro aplikaci zásad dobrých mravů ve prospěch stěžovatele, neshledává IV. senát Ústavního soudu důvod, pro který by bylo možné označit úvahy a závěry obecných soudů za vybočující z ústavních mezí. Nelze přehlédnout ani vnitřní rozpornost argumentace stěžovatele, který na jedné straně tvrdil (a tvrdí), že k přechodu práva nájmu došlo, na druhé straně však vytýká soudům, že neaplikovaly ustanovení , což by bylo ovšem možné jen za situace, kdy by vyklizované osobě žádný právní titul k užívání nesvědčil (jak na to správně upozornil i Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření).

Lze si jistě představit situaci, kdy, slovy nálezu

sp. zn.

, "čistě pozitivistická aplikace ustanovení vede k porušení ústavnosti". V této konkrétní věci a konkrétních okolnostech však Ústavní soud takový postup neshledává. Naopak je nucen uvést, že citované ustanovení bylo do včleněno teprve , kterým se mění, doplňuje a upravuje , v tehdy platném znění, ze dne 5. listopadu 1991, s účinností od 1. ledna 1992. Z toho důvodu není možné na dotčená ustanovení hledět jako na pozůstatky úpravy práv k bytům z doby před rokem 1989. Na druhé straně však třeba uvést, že ani tato nová úprava se neprojevila jako dostatečně účinná ve vztahu ke spekulativním tendencím, které v této oblasti panují.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. září 2003

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu