Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 770/02

Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti L. A., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2002 čj. -193 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2002 čj. -159

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, stěžovatel tvrdí, že tyto rozsudky porušují jeho práva ústavně zaručená v a d (dále jen " "). Stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s prokázáním zákonných znaků trestného činu podvodu, a to "uvedení v omyl" a "způsobení škody nikoliv nepatrné". Výše způsobené škody určené na základě znaleckého posudku znalce B. byla v průběhu řízení vážně zpochybněna a podle znaleckého posudku znalce V., předloženého obhajobou v odvolacím řízení, činila pouze 3 790,- Kč. Odvolací soud však tento znalecký posudek nesprávně hodnotil a bez provedení dalších důkazů vybral ze dvou rovnocenných znaleckých posudků posudek pro stěžovatele nepříznivý. Stěžovatel namítá libovůli soudu při hodnocení důkazů a připojuje k ústavní stížnosti znalecký posudek znalce S., jehož závěr o výši způsobené škody rovněž nepřevyšuje částku 5 000,- Kč. Stěžovatel má za to, že jednání kladené mu za vinu nemůže být kvalifikováno jako trestný čin, a proto žádá, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.

Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 trestního řádu, neboť dne 26. 6. 2001 kolem 21. hod. v Brně na ul. V. v baru "N." vylákal na J. K. pod záminkou zatelefonování jeho mobilní telefon zn. Nokia 3210 červené barvy v hodnotě 4 084,- Kč s kartou Eurotelu v hodnotě 1 175,- Kč a s kartou Oskar v hodnotě 160,- Kč, telefon téhož dne nevrátil a následující den jej zastavil v zastavárně "Š." v Brně na ul. P. Poškozenému J. K. tak způsobil škodu v celkové výši 5 419,- Kč, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 měsíců. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že soud prvého stupně vycházel mimo jiné z výpovědí poškozeného J. K., svědků H., M. K., D. M. a R. K. a znaleckého posudku a výpovědi znalce ing. M. B. Co se týče časové hodnoty předmětného mobilního telefonu znaleckým posudkem původně vyčíslené na 5 602,- Kč, zohlednil výpověď znalce v hlavním líčení konaném dne 7. 3. 2002, kdy znalec snížil hodnotu mobilního telefonu na celkovou částku 5 419,- Kč pro případ, že telefon byl bez nabíječky. Soud se vyjádřil k námitkám obhajoby, odůvodnil, proč zamítl další dokazování výslechem navržených svědků a vzal za prokázané, že stěžovatel popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, když pod nepravdivou záminkou zatelefonování (tedy tím, že jiného uvedl v omyl) si přisvojil cizí věc a sebe obohatil ke škodě majetku poškozeného, když škoda přesáhla hranici škody nikoli nepatrné (částku nejméně 5 000,- Kč).

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně tak, že zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu včetně způsobu jeho výkonu a nově o něm sám rozhodl. V ostatním ponechal napadený rozsudek beze změn. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplynulo, že krajský soud potvrdil právní závěry soudu prvého stupně co do prokázání podvodného jednání stěžovatele a vypořádání se s námitkami obhajoby. K určení výše škody krajský soud uvedl, že nemá pochybnosti o správnosti znaleckého posudku znalce B., zatímco znalecký posudek znalce V. předložený obhajobou a čtený ve veřejném zasedání, považoval za nejasný, postrádající podrobné rozvedení úvah znalce a odůvodnění, jak dospěl ke stanovení časové hodnoty mobilního telefonu. Krajský soud se neztotožnil se soudem prvého stupně pouze v otázce uloženého trestu, a proto o něm z důvodů v odůvodnění rozhodnutí blíže uvedených nově rozhodl sám.

Stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti znalecký posudek o stanovení časové hodnoty odcizeného mobilního telefonu zpracovaný J. S. soudním znalcem pro obor ekonomika.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádro ústavněprávní argumentace stěžovatele tvoří, shrnutě řečeno, nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily předložené znalecké posudky a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily. Ústavnímu soudu však v zásadě nepřísluší přezkoumávat legalitu rozhodnutí obecných soudů a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy vyvodily svůj závěr o vině stěžovatele, či přehodnocovat důkazy jimi provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, jak se vypořádaly s obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, má Ústavní soud za to, že byly respektovány kautely dané ustanoveními trestního řádu a že prostor pro jeho zásah není dán. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již nálezu

sp. zn.

(publ. in ÚS ČR, sv. 3, č. 34), ve kterém rozvedl, že "v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y, jakož i s y". K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.

Stěžovatelův nesouhlas se koncentruje zejména do námitky upřednostnění jednoho znaleckého posudku (znalce B.) před druhým znaleckým posudkem (znalce V.). Podle Ústavního soudu je věcí obecného soudu, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. Je však jeho povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním ve smyslu ustanovení § 125 trestního řádu hodnotit a zdůvodnit, proč jej odmítá či pokládá za nevěrohodný a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit. V tomto směru Ústavní soud nezjistil pochybení obecného soudu, skutečnost, že krajský soud nenařídil výslech znalce V. k objasnění jeho úvah, nemůže posunut věc do ústavně právní roviny, neboť vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (srov. nález

sp. zn.

, publ. in ÚS ČR, sv. 8, č. 60).

Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy se vypořádaly s prokázáním stěžovatelem rozporovaných zákonných znaků trestného činu podvodu a rozhodly v rámci shora vymezeném. Co se týče znaleckého posudku znalce S., předloženého spolu s ústavní stížností, Ústavní soud ho jako důkaz nepovažoval za nutné provést, a to s ohledem na zjištění, že postup obecných soudů, jakož i rozsudky na jejich základě vydané, respektují kautely zakotvené v hlavě v hlavě páté y a důvod k zásahu Ústavního soudu není dán.

Vzhledem k ústavně právní verifikaci výroku o vině Ústavní neshledal důvod přezkoumávat i výrok o trestu, zejména když k této části rozsudku obecných soudů stěžovatel nikterak neargumentoval.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu