Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
43890.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 316/03
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti ing. P. C., zastoupeného Mgr. L. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2003 čj. 15 Co 10/2003 - 56,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 6. 2002, čj. 9 C 41/2002 - 23, kterým bylo, počínaje 13. 2. 2002, zvýšeno výživné placené stěžovatelem žalobci V. C. - zletilému synu stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho základní ústavní právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). K porušení tohoto práva mělo dojít postupem soudů obou stupňů, které ve věci rozhodovaly tak, že důkazy, které byly v řízení provedeny, nehodnotily objektivně a v jejich souvislosti, ale vykládaly je pouze v neprospěch stěžovatele. Některé důkazy nebyly Krajským soudem v Plzni provedeny vůbec s odůvodněním, že se nejedná o důkazy podle § 205a odst. 1 písm. c) a e) OSŘ . Proto stěžovatel považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nepřezkoumatelná.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a prostudoval spis sp. zn. 9 C 41/2002 Okresního soudu v Chebu.
Krajský soud v Plzni odkázal plně na odůvodnění svého rozsudku s tím, že jeho rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele.
Z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 6. 2002, čj. 9 C 41/2002 - 23, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo zvýšeno výživné pro jeho syna na částku 3 500,-Kč měsíčně, počínaje dnem 13. 2. 2002, dále mu byla stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné za období od 13. 2. 2002 do 30. 6. 2002 ve výši 8 990,-- Kč ve splátkách po 1000,-- Kč měsíčně. Do částky 500,-- Kč byla žaloba zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že současné poměry stěžovatele odůvodňují podstatné zvýšení výživného, neboť stěžovatel dosahuje vedle svého příjmu v zaměstnání i příjmů z podnikání a náklady na splátku leasingu na automobil již nemá. Soud přitom vyšel ze skutečnosti, že naposledy bylo o výživném pro žalobce rozhodnuto v roce 1991, kdy mu bylo 14 let. Od té doby, vzhledem k jeho studiu na střední škole, jeho životní potřeby vzrostly. Naproti tomu matka žalobce nemůže dosáhnout v současné době vyšších příjmů, neboť pečuje o druhého nezletilého syna, jehož otcem je stěžovatel.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2003, čj. 15 Co 10/2003 - 56, bylo zjištěno, že rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadené části potvrzen, výrok o dlužném výživném byl změněn o další dlužné výživné naběhlé za dobu odvolacího řízení a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, tyto důkazy správně zhodnotil a dovodil z nich odpovídající právní závěry. Odvolal se na právní závěry okresního soudu a poukázal zejména na to, že je věcí stěžovatele, aby při úvaze o výdajích spojených s podnikáním respektoval svou přednostní vyživovací povinnost k dětem, a teprve poté pořizoval nové vybavení či jinak investoval do podnikání. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že nastala změna v podstatných okolnostech ovlivňujících úvahu o výši výživného a správně posoudil i rozsah zvýšení výživného, který odpovídá zákonným hlediskům § 96 odst. 1 zákona o rodině. Výše výživného je odpovídající i vzhledem k tomu, že stěžovatel plní vyživovací povinnost i k druhému synovi.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listin y tím, že důkazy, které byly v řízení provedeny, nebyly hodnoceny objektivně a v jejich souvislosti, ale byly vykládány v neprospěch stěžovatele s tím, že některé důkazy nebyly provedeny vůbec.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se provádění a hodnocení důkazů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavo u ČR, Listino u i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústav y ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem , trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení § 132 OSŘ , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR). Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají (viz dále nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, C. H. BECK, roč. 1995, díl I., str. 257 atd.), popřípadě tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález
sp. zn. III. ÚS 166/95
, Sbírky nálezů a usnesení, sv. 4, C. H. BECK, roč. 1995, str. 255). V posuzované věci nic takového zjištěno nebylo.
Ústavní stížnost stěžovatele spočívá v polemice s uvedeným skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listin y a rozsudek odvolacího soudu je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republik y), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatel zastává v dané věci opačný názor, to však neodůvodňuje zrušení napadeného rozsudku. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu, vyplývající z Listiny základních práv a svobo d, je třeba chápat tak, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Rovněž porušení principu rovnosti, resp. právní jistoty, Ústavní soud ve zkoumaném případě neshledal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu