Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 179/02

Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti M.Š., zastoupeného advokátkou JUDr. V. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2001, č.j. -120, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 7. 2001, č.j. -100, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že podle jeho přesvědčení soudy, které rozhodly o zvýšení jím placeného výživného a o nedoplatku na výživném vůči dvěma dcerám stěžovatele, porušily d (dále jen ""), podle kterého má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, y, podle kterého mají zaměstnanci právo na uspokojivé pracovní podmínky. Porušen měl být i y, zakotvující právo na spravedlivý proces a y ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Stěžovatel soudům v podstatě vytýká, že řádně nezhodnotily všechny důkazy, týkající se doložení jeho příjmů. Nesouhlasí s tím, že by soud mohl fundovaně hodnotit otázku nutných investic do podnikání bez znaleckého vyjádření.

Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [, , a zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její věcné projednání [ zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [y ČR], zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2001 [-120] bylo zjištěno, že označený soud v řízení o odvolání stěžovatele přezkoumal jak napadený rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 7. 2001 [P 111/89-100], tak i řízení, které jeho vydání předcházelo. V odůvodnění rozsudku vyložil, proč považuje za správný závěr okresního soudu o tom, že u stěžovatele došlo počínajíc 1. 9. 2000 ke změně poměrů a že byly naplněny podmínky ke zvýšení výživného. Krajský soud, vycházeje z údajů v peněžním deníku stěžovatele, který podniká jako živnostník, dospěl k závěru, že přes vykazovanou daňovou ztrátu nelze některé vykazované výdaje stěžovatele považovat za nezbytné, z hlediska vyživovací povinnosti. Tento závěr pak zcela řádně odůvodnil. Konstatoval, že při zjišťování schopností a možností osoby povinné výživou nemusí být od zjištěných příjmů odečteny všechny výdaje spočívající v investicích do podnikání, neboť prvořadou povinností osoby povinné výživou je dostát této povinnosti a teprve zbývajících finančních prostředků je možno použít k rozvoji podnikatelských aktivit. K takto formulovanému právnímu závěru řešícímu konkurenci vyživovací povinnosti a práva podnikat, nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky již uplatněné v předchozím řízení a pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení obsažená v ústavní stížnosti neposunují věc do ústavně právní roviny a nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a soudy se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí.

Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat stěžovatelem namítané porušení , a y. Ústavní soud již několikrát konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod

sp. zn.

in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, str. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.

Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 8. července 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu