Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 266/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Z. D., zastoupené advokátem JUDr. J. L., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13.4.2000, č.j. -58, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.10.2001, č.j. , -87, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.2.2002, č.j. -105, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci žalobce Městské části Praha 3 proti stěžovatelce (žalované) o vyklizení bytu rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna vyklidit a žalobci vyklizený odevzdat byt o velikosti 0 + 1, I. kategorie, ve 3. patře domu č.p. 1925 v Praze 3, kat. území Žižkov, P. 40, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud uvedl, že žalobce se jako vykonavatel vlastnického práva k domu č.p. 1925 v Praze 3, P. 40, domáhal žalobou vyklizení předmětného bytu, jehož nájemcem byla Z. P. až do své smrti dne 28.5.1997. Bylo prokázáno, že stěžovatelka je vnučkou paní P., do předmětného bytu se přihlásila u správce domu 14.5.1997 a k trvalému pobytu se zde policejně přihlásila již 18.11.1996. Stěžovatelka se o svou babičku starala v době před její smrti, soud však nevzal za prokázáno, že by měla v úmyslu žít se svou babičkou trvale. K tomu, aby se jednalo o trvalé soužití, nepostačuje, jedná-li se pouze o příležitostnou či přechodnou výpomoc v domácnosti, jak tomu bylo v daném případě. K prokázání úmyslu někde trvale bydlet nepostačuje přihlášení se k trvalému pobytu do tohoto místa. Skutečnost, že se stěžovatelka ke své babičce nastěhovala těsně před její smrtí, ale poté se v předmětném bytě nezdržuje, nepotvrzuje její úmysl žít v České republice trvale. Podle názoru soudu prvního stupně stěžovatelka neprokázala ani to, že neměla v době smrti babičky vlastní byt. Sama stěžovatelka ve své výpovědi uvedla, že v době smrti babičky měla s manželem v zahraničí byt; k prokázání tvrzení, že s manželem od roku 1996 nežije, nenavrhla soudu žádné důkazy. Skutečnost, že ihned po smrti babičky přestala předmětný byt užívat, svědčí o tom, že jinou možnost bydlení měla. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala splnění zákonných podmínek pro přechod práva nájmu předmětného bytu ( a ), a žalobě jako důvodné vyhověl.

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkazní řízení způsobem a v rozsahu, jemuž nelze nic vytknout. Městský soud se ztotožnil i s hodnocením důkazů a s právním posouzením věci, jež soud prvního stupně provedl. K námitkám uplatněným v odvolání stěžovatelky uvedl, že úspěšnost žaloby v daném případě závisí na posouzení, zda stěžovatelka jako vnučka zemřelé Z. P. splnila obě podmínky pro přechod práva nájmu bytu podle , tj. soužití ve společné domácnosti v den smrti a neexistenci vlastního bytu. Odvolací soud má za to, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat zejména splnění druhé podmínky, tj. neexistenci vlastního bytu v době smrti babičky. V této otázce vycházel odvolací soud z výpovědi samotné stěžovatelky při jednání dne 31.8.1999. Podle názoru odvolacího soudu nelze druhou podmínku přechodu práva nájmu (tj. neexistenci vlastního bytu) podle obč. zák. vykládat tak, že by se týkala pouze bytu na území České republiky, jak namítala v odvolání stěžovatelka. Tato podmínka se prý vztahuje i na byt mimo území České republiky. Za daného stavu již bylo nadbytečné blíže se zabývat rozborem první podmínky, tj. soužitím ve společné domácnosti v den smrti babičky a v souvislosti s tím i následným užíváním bytu stěžovatelkou po babiččině smrti. Za stavu, kdy stěžovatelka žádné další návrhy na doplnění řízení neměla, vycházel odvolací soud ze skutkového zjištění provedeného soudem prvního stupně. Ostatní námitky obecné povahy uvedené v odvolání stěžovatelky (poukazy na diskriminaci, chartu lidských práv apod.) nemohly na skutkovém a právním posouzení věci nic změnit.

Nejvyšší soud České republiky v záhlaví uvedeným usnesením dovolání, jímž stěžovatelka napadla citovaný rozsudek odvolacího soudu, odmítl.

V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je dána tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jde o situaci, kdy účastník v důsledku uvedeného postupu soudu nemohl objektivně před soudem jednat, tedy realizovat svá práva, která mu v jednotlivých ustanoveních jinak přiznává. Stěžovatelka však existenci takového předpokladu přípustnosti dovolání nijak nespecifikovala a z obsahu spisu se závěr pro existenci vady uvedené v citovaném ustanovení nenabízí. Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to stěžovatelka ani netvrdila - že by řízení bylo zatíženo jinou z vad uvedených v ustanovení až d) a písm. g) Přípustnost dovolání v souzené věci prý nevyplývá ani z , b) Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle Stěžovatelka ani v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ani v průběhu jednání odvolacího soudu nevyužila možnosti navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání podle Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení (ve znění před novelou provedenou ).

Proti všem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost. V jejím odůvodnění uvedla, že nevyužila možnosti navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání, neboť naprosto nepochybovala o oprávněnosti svého stanoviska a byla přesvědčena, že odvolací soud jejímu odvolání vyhoví. Stěžovatelka prý nemohla předpokládat, že by bylo možno její právo na přechod nájmu k předmětnému bytu zpochybnit. V bytě údajně bydlela od útlého dětství až do dne nucené emigrace a po návratu do České republiky v něm vedla společnou domácnost se svou babičkou. V bytě se zdržovala i v den smrti své babičky a byla v něm také přihlášena k trvalému pobytu, později i vedena v evidenci správní firmy. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že považuje za vlastní byt i byt mimo území České republiky. Naopak se domnívá, že platí výhradně na území České republiky a jeho působnost tedy nemůže být přenášena mimo toto území. Navíc stěžovatelka v rozhodném období byt ve Švýcarsku prokazatelně ani neužívala. Dále uvádí, že byla nucena opustit v roce 1980 tehdejší ČSSR pod nátlakem orgánů státu, které ji přinutily k odchodu do emigrace v rozporu s d. Podle názoru stěžovatelky je postup soudů prvého a druhého stupně v podstatě analogický s jednáním orgánů ČSSR v osmdesátých letech. Přestože projevila vůli žít v ČR, je jí to prakticky postupem žalobce a soudů znemožňováno. Ani Nejvyšší soud neprojevil ochotu řešit zásadní otázku, zda lze občanům s dvojím občanstvím odpírat právo nájmu k bytu v České republice proto, že mají ještě jiný byt mimo území ČR. Místo toho Nejvyšší soud odmítl dovolání z ryze formálních důvodů. Odůvodnění jeho usnesení s poukazem na to, že dovolání nemá oporu v příslušných ustanoveních , je podle stěžovatelky v rozporu se skutečností. V dovolání je přímý odkaz na ustanovení a , písm. d) a podle těchto ustanovení je prý dovolání přípustné.

Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zamezil její další diskriminaci oproti jiným občanům České republiky a aby posoudil zejména otázku přechodu práva k nájemnímu bytu v ČR pro občany ČR s dvojím státním občanstvím ve vztahu k § 706 odst. 1 obč. zák. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (y ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrtéy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např.přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

V této souvislosti Ústavní soud opakovaně konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Z uvedených obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci.

Ústavní stížnost směřuje jednak proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, jednak proti právním závěrům rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které tyto soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu věci při aplikaci ustanovení .

Ústavní soud se zabýval nejdříve tou částí ústavní stížnosti, jíž stěžovatelka napadla výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V tomto směru vycházel především ze zásady, že usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání. Z toho plyne, že předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být zásadně toliko denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti) a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo. Ústavní soud proto posuzoval napadené usnesení pouze z hlediska případného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle d, byť stěžovatelka porušení tohoto práva v ústavní stížnosti výslovně nenamítala.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a dovolací soud se jím může meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže shledá jeho přípustnost. Z odůvodnění napadeného usnesení zjevně vyplynulo, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky důkladně posoudil z hlediska všech v úvahu přicházejících ustanovení , která přípustnost dovolání upravují. V tomto odůvodnění Ústavní soud neshledal žádné pochybení takového rázu, které by mohlo znamenat odepření stěžovatelčina práva na soudní ochranu dovolacím soudem. Skutečnost, že stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem opomněla navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání podle (ve znění před účinností ), bylo nutno přičíst k tíži stěžovatelky. Za situace, kdy odvolací soud o vyslovení přípustnosti dovolání svým rozhodnutím sám nerozhodl, nebyl ani Nejvyšší soud oprávněn zabývat se posouzením otázky, zda toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Jde-li o stěžovatelkou uváděné odkazy na ustanovení a , d) , dlužno dodat, že ty postrádají relevantní zdůvodnění. Stěžovatelka ani netvrdila ani neprokázala žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by jí v průběhu řízení byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem; ze soudního spisu bylo zjištěno, že v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím byla řádně zastoupena a jednali za ni obecní zmocněnci. Ustanovení upravuje toliko dovolací důvody, nikoli případy přípustnosti dovolání, což stěžovatelka evidentně nerozlišuje. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že v části napadající usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Jde-li o část ústavní stížnosti směřující proti rozsudkům soudů nižších stupňů, neshledal Ústavní soud, že by těmito rozsudky došlo v souzené věci k diskriminaci stěžovatelky jako občanky České republiky s dvojím státním občanstvím. Okolnost dvojího státního občanství zde totiž nehrála roli. Ve věci šlo toliko o interpretaci ustanovení , které stanoví podmínky, za nichž dochází k přechodu nájmu bytu; tato zákonná úprava dopadá na všechny obdobné případy stejně. Proto Ústavní soud posuzoval, zda výklad uvedeného ustanovení je v daném případě ústavně konformní a zda tímto výkladem obecné soudy neporušily stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces podle y.

Ústavní soud je podle ustálené judikatury oprávněn zasáhnout do rozhodování obecných soudů - jde-li o otázku výkladu a aplikace běžného práva - zejména tehdy, jestliže ve věci shledá extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními soudů. O takový případ se však v souzené věci - podle názoru Ústavního soudu - nejedná. Obecné soudy zaměřily svou pozornost především na to, zda stěžovatelka splňuje jednu ze zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu spočívající v tom, že nemá vlastní byt. Nesplnění této podmínky soudy dovodily z výpovědi stěžovatelky při jednání obvodního soudu dne 31.8.1999 (č.l. 38 soudního spisu), kterou odvolací soud ocitoval v odůvodnění svého rozsudku. V této výpovědi stěžovatelka uvedla, že měla se svým manželem ve Švýcarsku v nájmu byt, ve kterém bydleli stále a ještě v době smrti babičky, tedy koncem května, začátkem června 1997, tam její manžel bydlel. Pokud na základě uvedené výpovědi učinily obecné soudy závěr, že stěžovatelka po smrti babičky nesplnila podmínku neexistence vlastního bytu, nelze takovému závěru z hlediska zachování ústavnosti nic vytknout. Správnost tohoto závěru nemůže být zpochybněna ani tvrzením stěžovatelky, že byt ve Švýcarsku v rozhodném období neužívala; podstatné je, že v době smrti babičky jiný byt měla. Není-li v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. blíže specifikováno, co se rozumí pod podmínkou "nemít vlastní byt", lze toto ustanovení chápat tak, že se může vztahovat i na byt, který je situován v zahraničí. Takovému výkladu nasvědčuje i judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 30.10.1997, sp.zn. ). Stěžovatelka se zjevně mýlí, hovoří-li v dané souvislosti o nepřípustném přenášení působnosti mimo území České republiky, neboť o právním vztahu s mezinárodním prvkem ve sporu rozhodováno nebylo.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v souzené věci neshledal ani extrémní nesoulad ve smyslu ustálené judikatury, ani nezjistil, že by obecné soudy při aplikaci a výkladu dotčeného ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. postupovaly svévolným či extrémně formalistickým způsobem, dospěl k závěru, že napadenými rozsudky obecných soudů - Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze - ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle y porušeno nebylo.

K ostatním stížnostním námitkám Ústavní soud dodává, že porušení y ("občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti") nelze dovozovat z pouhého neúspěchu stěžovatelky v občanskoprávním sporu, aniž by vůči ní byl v tomto smyslu uplatněn jakýkoli jiný akt veřejnoprávní povahy. Poukaz stěžovatelky na její diskriminaci nemohl Ústavní soud akceptovat právě proto, že uplatněním jiného než konstantního výkladu ustanovení obč. zák., který byl v daném případě shledán ústavně konformním, by stěžovatelce bylo neoprávněně přiznáno více práv než jiným občanům.

Ústavní soud sám - vázán toliko petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu - nezjistil v souzené věci porušení ani některého jiného ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatelky.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu