Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 62/02

Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti C. T. - I. S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2001, č.j. -34, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností doručenou dne 29. 1. 2002 stěžovatelka žádala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2001 [-34], kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 22. 2. 2000 [7535-0101-01/99] a tvrdila, že tímto rozhodnutím byla porušena práva, zakotvená v a násl.d (dále jen ""), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost byla podána včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [, , a zákona], Ústavní soud shledal, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a ze spisů Ústavního soudu vedených pod

sp. zn.

a

sp. zn.

, konstatuje Ústavní soud následující právní a skutkové okolnosti projednávané věci. Celní ředitelství v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2000 [7535-0101-01/99] nevyhovělo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 10. 6. 1997 [29-598/CD/95 ZL], kterým jí byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 312.804,- Kč, s odůvodněním, že zboží, o něž v předmětných rozhodnutí celních orgánů šlo, nebylo předloženo celnímu úřadu určení na základě platného ručitelského závazku podle záručníy. Rozhodnutí celního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou, kterou krajský soud jako nedůvodnou zamítl, když po přezkoumání věci dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla zkrácena na právech podle , a celního zákona [č. v platném znění] a podle [č. , v platném znění].

Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že rozhodnutí o její povinnosti zaplatit z titulu ručení celní dluhy nemají oporu v důkazních materiálech a jsou protiústavní, když obecný soud v řízení o podaných žalobách nezkoumal, zda byly splněny zákonné předpoklady pro vznik ručitelského závazku k úhradě celního dluhu, a tedy i k povinnosti tento dluh uhradit. Za nesprávné označila dále to, že soud nevzal zřetel na důkaz, osvědčující, že zboží bylo celnímu úřadu řádně předloženo, a to i přesto, že se poskytnutý důkaz vyvrátit nepodařilo. Stěžovatelka po argumentaci nálezy Ústavního soudu (

sp. zn.

,

,

,

) navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí jako nezákonná, ale i nedůvodná, zrušil. Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost je totožná s jinými ústavními stížnostmi stěžovatelky, které jsou vedeny pod sp.zn.

a sp.zn.

.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [, zákona].

Z obsahu stížností napadeného rozsudku bylo zjištěno, že soud na základě podaných žalob přezkoumal napadená rozhodnutí celních orgánů v souladu s principy obsaženými v částech první a páté platného v době rozhodování, ve svých rozhodnutích se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka v žalobách uplatnila, a rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil. Nebylo také zjištěno pochybení při aplikaci či výkladu příslušných ustanovení , o správním řízení, , celního zákona, a , o správě daní a poplatků.

Ústavní soud neshledal, že by došlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Vzhledem k tomu, že obecný soud rozhodoval v rámci ústavních principů hlavy pátéy (y), sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Je zjevné, že námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti představují pouze opakovaně vyjadřovanou nespokojenost s právním závěrem obecného soudu a stěžovatelčiny odlišné názory.

Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod

sp. zn.

in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, s. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Ve smyslu shora uvedeného nelze tedy akceptovat stěžovatelkou namítané porušení ústavně garantovaných práv. Druhý senát dále odkazuje na odůvodnění obdobného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. února 2003,

sp. zn.

, kde rozhodoval o obdobné ústavní stížnosti v obdobné věci téže stěžovatelky.

Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 15. dubna 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu