Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 116/02

Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2003 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. O. T. a Mgr. I. T., zastoupených JUDr. L. T., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2001, č.j. , usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, sp. zn. , a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. listopadu 2000, sp. zn. , spolu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2001 ( -45), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001 ( -22) a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. listopadu 2000 ( ), a tvrdili, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z d (dále jen " "), z y ČR i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále z y ČR, a y.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejich stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně nařídily (vykonatelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. prosince 1999, sp. zn. -50) výkon rozhodnutí vyklizením stěžovatelů z bytu specifikovaným ve výroku rozhodnutí a provedení výkonu přestěhováním do náhradního bytu, aniž by zajištěný náhradní byt splňoval podmínky stanovené ust. dle , , v tehdy platném znění. Obecné soudy při rozhodování nevzaly v úvahu, že podlahová plocha náhradního bytu je cca o třetinu menší než byt vyklizovaný. Stěžovatelé dále tvrdili, že rozhodnutí nevycházelo z řádně zjištěných důkazů a trpí i formálními vadami (nájemní smlouva nebyla předložena, žalobci neprokázali zajištění bytové náhrady, v napadených rozhodnutích není uvedena lhůta, obecný soud odkazuje na nepřípadné soudní rozhodnutí atd.).

Stěžovatelé Ústavnímu soudu navrhli zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR a v tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny. V dovolacím řízení bylo postupováno dle ve znění účinném před 1. lednem 2001 (dále jen ) podle části dvanácté, přechodná a závěrečná rozhodnutí, hlavy první, bodu 17

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů odmítl dle věty první a , aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (nesprávně uvedeno ustanovení po novele z. č. , dle obsahu dovolání stěžovatelé zřejmě poukazovali na ), neboť jde o otázku zásadního právního významu, která je dovolacím soudem řešena rozdílně "co lze považovat za přiměřený náhradní byt". Aplikace nepřichází v úvahu proto, že obecný soud přípustnost dovolání ve výroku usnesení nevyslovil ( ) a dovolatel vůbec procesní návrh nevznesl ( ). Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti usnesení je obecně přípustné dovolání podle 237 odst. 1, a

Dále Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, posuzoval přípustnost dovolání z hlediska ustanovení , tedy zda v řízení došlo k vadám uvedeným v tomto ustanovení, neboť omezení uvedené v ust. zde neplatí. Jelikož ani tyto vady nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani stěžovateli namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením odmítl.

S přihlédnutím k tomu, že jde o svévolně podaný opravný prostředek, jehož odmítnutí (dovolacím) soudem je plně v souladu se zákonem, kdy se dovolací soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatelů ( ), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti ( y ČR) nelze napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR nic vytknout.

Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti rozhodnutím obecných soudů, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může vedle dovolání podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí druhého stupně (k tomu srov. např. nález

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 6, Praha 1994, usnesení in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., usn. č. 30, Praha 1997, a další). V takových případech proto 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatelů, aby ústavní stížnost podali v zákonné lhůtě již proti rozsudku obecného odvolacího soudu. Pokud rozsudek odvolacího soudu ( -22) byl stěžovatelům doručen dne 2. května 2001 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě teprve dne 18. února 2002, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem (§ 72 odst. 2 zákona).

Je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelů meritorně pro procesní překážku projednat nelze, neboť všechny procesní podmínky stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem musí být splněny v okamžiku zahájení řízení (§ 27 odst. 2 zákona).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona ], zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], odmítl, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody; aniž by se - pro povahu vyložených důvodů - jevilo účelné vést stěžovatele k odstranění vad ve vykázaných plných mocích jejich zástupce (§ 31 odst.1 zákona).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3

zákona).

V Brně dne 15. dubna 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu