Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 445/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. R. S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. I. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, čj. -32,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2002, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") čj. - 32, ze dne 18. 4. 2002, rozhodnutí Celního ředitelství Brno čj. 7168-0101-01/99, ze dne 3. 12. 1999, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II čj. TR 1667/98/R-1, ze dne 22. 10. 1999. Podle stěžovatelky v řízení došlo k porušení d (dále též "Listina"), a y (dále též "Ústava").

Rozhodnutím Celního úřadu Brno II čj. TR 1667/98/R-1, ze dne 22. 10. 1999, byla stěžovatelce uložena pokuta za celní delikt ve výši 300 000,-- Kč. Odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí Celní ředitelství Brno dne 3. 12. 1999, rozhodnutím čj. 7168-0101-01/99, zamítlo a rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu potvrdilo. Žaloba stěžovatelky na zrušení označeného rozhodnutí Celního ředitelství v Brně byla rozsudkem Krajského soudu v Brně čj. - 32, ze dne 18. 4. 2002, zamítnuta.

Označená rozhodnutí správních orgánů byla podle stěžovatelky nezákonná pro nedostatečná skutková zjištění, jejich rozpor s obsahem spisu a následné nesprávné právní posouzení. Uvedeného se měly správní orgány dopustit zejména tím, že neprovedly navržené důkazy a nevyslechly navržené svědky. Naopak byli vyslechnuti ti, kteří z objektivních příčin nemohli uvést k dotazovanému žádné relevantní údaje. Za nejzávažnější nedostatek v úplnosti skutkových zjištění považovala stěžovatelka neprovedení důkazu komisionářskou smlouvou ze dne 11. 9. 1995, která měla prokázat, že stěžovatelka byla zmocněna tím, komu bylo propuštěno zboží (dopravní prostředek) do režimu dočasného užívání. Celního deliktu se, podle svého názoru, stěžovatelka nedopustila, neboť v dané věci mělo být aplikováno ust. tehdy platné vyhlášky Ministerstva financí ČR č. , o osvobození zboží od dovozního cla. Stěžovatelka nebyla tedy povinna podat celní prohlášení k propuštění zboží do příslušného celního režimu. Stěžovatelka zpochybnila přezkoumatelnost odůvodnění obecného soudu, týkající se neprovedení jí navrhovaného důkazu komisionářskou smlouvou, která měla odůvodnit aplikaci ust. tehdy platné vyhlášky Ministerstva financí ČR č. V souvislosti s tvrzeným porušením d stěžovatelka odkázala na "judikaturu Ústavního soudu ČR sp. zn. " a ÚS 332/96" a navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí Celního úřadu Brno II, Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně.

V souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud uvedl, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo porušeno a odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Celní ředitelství Brno se v obsáhlém vyjádření vyslovilo ke všem bodům ústavní stížnosti s tím, že podle něj nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelky. Důkaz komisionářskou smlouvou označilo za "deus ex machina". Uvedlo, že text ústavní stížnosti se až na detaily shoduje s textem odvolání, která v předchozích řízeních podala stěžovatelka. Odkázalo na to, že ve věci, projednávané u Ústavního soudu pod

sp. zn.

, navrhla stěžovatelka propuštění tahače do volného oběhu, podala celní prohlášení a uhradila příslušné poplatky při dovozu. Tímto jednáním měla potvrdit, že návěsy a tahače jí používané nespadají do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od cla v režimu vyhlášky Ministerstva financí ČR č. , o osvobození zboží od dovozního cla.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě nepřináší žádnou konkrétní a relevantní ústavně právní argumentaci, pouze znovu reprodukuje argumenty již jednou uvedené v rámci opravných prostředků proti rozhodnutím správních orgánů. Se všemi takovými argumenty se řádně vypořádal jak vedlejší účastník (Celní ředitelství Brno), tak krajský soud v řízení o správní žalobě. Jedinou výjimkou je tvrzení stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obecného soudu vzhledem k jeho nepřesvědčivosti a nesrozumitelnosti. Formulace použitá krajským soudem je na první přečtení obtížně srozumitelná, ovšem v kontextu, po odstranění písařské chyby, je její význam zřejmý.

Z odůvodnění rozhodnutí i z vyjádření Celního ředitelství Brno k této ústavní stížnosti je zřejmé, proč správní orgán navržený důkaz komisionářskou smlouvou neakceptoval. Stěžovatelka sama svým jednáním (viz návrh na propuštění tahače do volného oběhu) zpochybnila relevanci důkazu komisionářskou smlouvou. Ve stejném smyslu se k tomuto, podle stěžovatelky stěžejnímu, důkazu vyjádřil i Krajský soud. Ústavní soud s odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů, typickou jak pro správní řízení celní [ust. (Celní zákon), ve spojení s ust. , ], tak pro řízení před soudem [ust. , ] a s ohledem na průběh obou řízení, neshledal v procesu před správními orgány ani před krajským soudem porušení základních lidských práv a svobod tvrzené stěžovatelkou. Stejně tak Ústavní soud nezjistil ani porušení jiných základních práv a svobod.

Pod čísly "judikatury Ústavního soudu ČR", na která stěžovatelka odkazuje, byl vydán nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 22., C. H. Beck, Praha 2002, str. 131, a nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., C. H. Beck, Praha 1997, str. 243, a nález

sp. zn.

in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., C. H. Beck, Praha 1998, str. 127. Uvedené nálezy se zabývají věcmi skutkově odlišnými od předmětu této ústavní stížnosti. Obecně se sice vyjadřují ke správnímu soudnictví, v daném případě však Ústavní soud, vzhledem k obsahu projednávané ústavní stížnosti, neshledává odkaz na tyto nálezy jako relevantní.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].

Dále se odkazuje na dříve vydaná usnesení Ústavního soudu a jejich odůvodnění, která se zabývala podobným předmětem s totožnými účastníky jako v rámci této ústavní stížnosti (usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 9. 2002; ze dne 24. 9. 2002; ze dne 24. 9. 2002).

Proto Ústavní soud uvedený návrh jako zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu