Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
38514.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 618/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného advokátkou JUDr. O. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.7.2001, sp.zn. 54 Co 256/2001 , t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovaným V. D., J. D. a M. P. o uzavření dohody o vydání nemovitostí rozhodl k odvolání stěžovatele tak, že potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26.2.2001, č.j. 16 C 353/91 -273, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání domu se stavební parcelou a zahradou a ostatní plochou, vše zapsané na LV pro k.ú. Z. u Katastrálního úřadu P., včetně veškerého příslušenství a součástí nemovitostí, garáže, oplocení studny a venkovních úprav (dále jen "předmětných nemovitostí").
V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud uvedl, že soud I. stupně provedl řádné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav věci a dospěl ke správnému právnímu závěru. Je nepochybné, že stěžovatel je osobou oprávněnou k vydání předmětných nemovitostí po své matce J. Š., neboť podal řádnou výzvu k vydání těchto nemovitostí v zákonné lhůtě, a že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo způsobem předpokládaným zákonem č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích; nebylo prý však prokázáno, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ). Dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně správně zaměřil svou pozornost na okolnosti poskytnutí slevy z kupní ceny žalovaným z pohledu tehdy platných právních předpisů (vyhláška č. 117/1964 Sb. , o správě národního majetku, směrnice Ministerstva financí č. 10 ze dne 2.4.1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům). Z výsledků dokazování provedeného soudem I. stupně vyplynulo, že důvodem pro poskytnutí slevy z kupní ceny byl nedobrý technický stav domu v Z. (zejména jeho střechy) a s tím související nezájem občanů o koupi tohoto domu; výše poskytnuté slevy z kupní ceny předmětných nemovitostí nepřesahovala stanovenou maximální hranici 40 % zjištěné ceny (při kupní ceně 65.000,- Kč poskytnutá sleva z původní zjištěné ceny 96.630,- Kč činila 32,7 %). Námitku stěžovatele týkající se charakteristiky tzv. zimní zahrady soud neuznal proto, že právní předpisy platné v rozhodné době (tj. v roce 1965) neumožňovaly její zařazení do obytné plochy a její existence tedy nemohla mít vliv na změnu ocenění nemovitostí podle tehdy platného cenového předpisu (vyhláška č. 73/1964 Sb. ). K námitkám stěžovatele proti formálním nesprávnostem při postupu příslušných státních orgánů při poskytování slevy z kupní ceny odkázal odvolací soud na listin y založené v soudním spisu, které dokumentují řádný postup státu; žádné další listin y ani jiné doklady se nepodařilo dohledat. V řízení nebylo prokázáno ani to, že by na žalované bylo možno nahlížet jako na osoby významně politicky angažované, u nichž by bylo možno pro jejich postavení obecně předpokládat existenci protiprávního zvýhodnění při získávání předmětných nemovitostí. Odvolací soud konečně neshledal důvodným ani poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu č. 177/93 (pozn.: zřejmě nález č. 117/93). Odvolací soud uzavřel, že se stěžovateli nepodařilo prokázat jeho tvrzení "o postavení žalovaných jakožto osob povinných vydat mu předmětné nemovitosti" (§ 5 odst. 3 , § 4 odst. 2 a § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ), a proto prý bylo namístě žalobu zamítnout.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel zároveň s ústavní stížností též dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb. ). Nejvyšší soud toto dovolání odmítl, neboť nedospěl k závěru, že by v daném případě mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. V souzené věci nešlo o neobvyklou či atypickou aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , tedy o otázku, která by v rozhodnutích obecných soudů nebyla řešena, popřípadě by byla rozhodována rozdílně. Z argumentace odvolacího soudu k ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. i k ustanovením dříve platné vyhlášky č. 117/1964 Sb. tak prý nevyplynulo, že by věc byla řešena v rozporu s hmotným právem. Proto dovolací soud považoval dovolání za nepřípustné.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že již v řízení před soudy obou stupňů poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 2.2.1995 vydaný pod č. 117/93 (jde o nález sp.zn.
- pozn. Ústavního soudu), z něhož prý plyne, že zrušením výroku o trestu propadnutí majetku odsuzujícího rozsudku nad J. Š. se J. Š. - v důsledku zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci - stala ex tunc vlastnicí předmětných nemovitostí, které jí byly odsuzujícím rozsudkem odebrány, a tedy převody těchto nemovitostí do vlastnictví žalovaných jsou absolutně neplatným právním úkonem. Na tom nic nezměnil ani zákon č. 87/1991 Sb. , který pouze zakotvil procesní ustanovení, podle nichž má vydávací řízení ohledně majetku oprávněných osob proběhnout. Tento právní názor stěžovatele byl obecnými soudy ignorován, stejně jako čl. 11 Listiny základních práv a svobo d a nálezy Ústavního soudu. Stěžovatel považuje za nesprávné právní názory Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 5, týkající se platnosti a účinnosti směrnic Ministerstva financí č. 10 (Věstník Ministerstva financí ze dne 14. 4. 1964) a dodržení postupu při prodeji předmětných nemovitostí podle vyhlášky č. 117/1964 Sb. Odvolací soud v napadeném rozsudku pouze konstatoval, jaké rozpory s tehdy platnými právními předpisy shledává (při prodeji) stěžovatel, s jeho námitkami se však nikterak nevypořádal; závěr soudu v tomto směru není dostatečně odůvodněn. Podle názoru stěžovatele tím byla porušena rovnost stran a právo na spravedlivý proces. Stěžovateli byla dále odepřena možnost účastnit se šetření v nemovitostech za účelem vypracování revizního znaleckého posudku. Tento posudek nijak nevyvrátil stěžovatelovo tvrzení, že v domě neexistovala zimní zahrada ve smyslu neobytné plochy, ale že se jednalo o pouhý výklenek pokoje, který bylo nutno započítat do celkové obytné plochy domu. Závěry znaleckého posudku považuje stěžovatel za účelové a rozporné s vyhláškou č. 176/1993 Sb. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel upozornil na to, že snížená kupní cena ve výši 65.000,-Kč byla stanovena přímo konkrétním kupcům - žalovaným, a že nikdo jiný neměl možnost za takových podmínek nemovitost získat. V tom je nutno podle mínění stěžovatele spatřovat nápadné zvýhodnění žalovaných.
Stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů hrubě zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listin y základních práva svobod. V souzené věci byla dále porušena zásada rovnosti stran v řízení a rovnosti před zákonem, neboť vlastnickým právům žalovaných byla poskytnuta neoprávněně větší ochrana než vlastnickým právům stěžovatele jako osoby oprávněné dle zákona č. 87/1991 Sb. Tím, že se stěžovatel nesměl zúčastnit znaleckého šetření, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vyjádřit se k prováděným důkazům. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústav y, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález
sp. zn. III. ÚS 269/99
, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Při aplikaci zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, a zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, je třeba především konstatovat, že oba tyto zákony nestojí proti sobě, nýbrž vedle sebe. Podobně by bylo možno se vyjádřit i o dalších restitučních zákonech. I když zákon o soudní rehabilitaci v § 2 odst. 1 in fine stanovil, že trestní rozsudky, jakož i další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána, ustanovení § 23 odst. 2 téhož zákona prakticky nedovolovalo, aby rehabilitovaný získal svůj majetek zpět klasickou reivindikací. Teprve samostatný zákon měl stanovit, jak budou nároky uplatňovány, jaký bude jejich rozsah a jak bude náhrada provedena; to učinil zákon o mimosoudních rehabilitacích, zejména v ustanoveních § 19 a § 20 . "Rozpor mezi oběma zákony je jen rozporem zdánlivým. Na ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, zejména na ono ustanovení znamenající působnost ex tunc, nelze pohlížet jako by neexistovalo, ale zároveň ani jako by mělo přednost před ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jejich interpretaci je třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, jako zákonem předvídané zásahy do vlastnických práv, např. v důsledku ochrany vlastnictví, jež bylo nabyto v dobré víře, při důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob. Interpretace musí vycházet ze smyslu a účelu obou zákonů a brát zřetel na cíle, jichž chtěl zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout." (srov nález
sp. zn. I.ÚS 67/97
, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 179).
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, které tyto soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu věci; stěžovatel především opakuje námitky, jimiž se soudy obou stupňů podrobně zabývaly a s nimiž se také - šlo-li o námitky směřující k podstatě věci - v odůvodnění svých rozhodnutí adekvátním způsobem vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústav ě nepřísluší. Ústavní soud v zásadě není oprávněn zasahovat do procesu dokazování před obecnými soudy, zejména do hodnocení důkazů, pokud obecné soudy postupovaly v souladu s platnou zákonnou úpravou a přitom respektovaly hranice vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů zformulované v § 132 občanského soudního řádu .
Právní závěry stěžovatele, které stěžovatel dovozuje ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku v odsuzujícím rozsudku nad svou matkou J. Š., tedy Ústavní soud nesdílí. Problematiku vztahu zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, a zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, a s tím související otázky při uplatňování restitučních nároků, řeší obsáhlá a ustálená judikatura jak Ústavního soudu (viz např. výše citovaný nález sp.zn.
), tak i soudů obecných. V duchu této judikatury - a v kontextu obou citovaných zákonů - je třeba vykládat i nález Ústavního soudu, jehož se stěžovatel dovolává. Tato judikatura, na niž lze v daném případě odkázat, je dostatečným podkladem pro závěr, že stěžovatelovo ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listin y zjevně nebylo v souzené věci porušeno.
Ústavní soud se proto dále zabýval pouze otázkou, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 a násl. Listin y.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 16 C 353/91 , Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy důkladně zabývaly otázkou, zda jsou žalovaní povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z provedených důkazů však nevyplynulo, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Úvahy, kterými se odvolací soud řídil při hodnocení důkazů, dostatečně zřetelně vyplývají z odůvodnění napadeného rozsudku na str. 3 a 4; současně Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v daném případě došlo k extrémnímu rozporu mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními ve smyslu výše citované judikatury. Pokud jde o námitku stěžovatele, že při prodeji nemovitostí nebyl dodržen postup podle vyhlášky č. 117/1964 Sb. , učinil Ústavní soud z výše uvedeného rozsudku obvodního soudu zjištění, že soud I. stupně tuto otázku v odůvodnění rozsudku (str. 7 až 9) velmi podrobně zhodnotil a rozebral. To se týká i napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (č.l. 3,4). Za této situace se Ústavní soud necítí být oprávněn do výkladu a posouzení běžného právního předpisu obecnými soudy zasahovat, a to tím spíše, jestliže v poměrně vágně formulované ústavní stížnosti není konkrétně specifikováno, v čem mělo porušení uvedené vyhlášky spočívat. Tvrzení stěžovatele uváděná v doplnění ústavní stížnosti ze dne 30.1.2002 pak z důkazů obsažených ve spise nevyplývají, a zřejmě jde o jeho omyl. Odkaz stěžovatele na rozpor znaleckého posudku s vyhláškou č. 176/1993 Sb. (v otázce započítání tzv. zimní zahrady do obytné plochy) je pak nepřípadný, neboť oceňování nemovitosti bylo prováděno podle jiného cenového předpisu - vyhlášky č. 73/1964 Sb. , jež platila v rozhodné době. Konečně námitka stěžovatele, že mu byla odepřena možnost účastnit se znaleckého šetření, nemůže obstát, jestliže se stěžovatel své přítomnosti výslovně vzdal (srov. dopis advokátky stěžovatele - č.l. 161).
Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zjevně porušeno nebylo. Nebyl zjištěn ani rozpor s obecnou zásadou rovnosti v právech účastníků.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu