Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 732/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Z., zastoupeného JUDr. A. K., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. 12. 2000, č.j. -200, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2001, č.j. -210,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 22. 12. 2000, č.j. -200, rozhodl v řízení o dědictví po E. Z., která zemřela se zanecháním závěti (dále jen "zůstavitelka") tak, že ve výrokové části: I. určil, že obecná cena majetku, který měla zůstavitelka s pozůstalým manželem (poznámka: F. Z., dále jen "stěžovatel") v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, činí ke dni úmrtí zůstavitelky 446,99 Kč, a že z tohoto majetku patří do dědictví ve výši jedné poloviny (s příslušenstvím) 223,495 Kč a pozůstalému stěžovateli připadá 223,495 Kč, a ve výrokové části II. určil a) obecnou cenu majetku zůstavitelky 23.506,495 Kč, b) výši dluhů zůstavitelky částkou 5.445,- Kč, c) čistou hodnotu dědictví částkou 18.061,495 Kč.

V odůvodnění svého usnesení okresní soud především uvedl, že při určení obecné ceny majetku zůstavitelky vycházel z tvrzení stěžovatele do protokolu o předběžném šetření ze dne 29. 11. 1995, ze sdělení S. ze dne 17. 8. 2000, ze sdělení Střediska cenných papírů ze dne 22. 11. 2000 a z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zůstavitelky a stěžovatele; dále poukázal na to, že je vázán právním názorem odvolacího soudu, který je obsažen v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2000, č.j. . Okresní soud mezi aktiva dědictví zahrnul zůstatek na sporožirovém účtu, vedeném u Č., a.s., okresní pobočka Uherské Hradiště, ke dni úmrtí zůstavitelky ve výši jedné poloviny (s příslušenstvím), ve výši 223,495 Kč, polovinu bytového zařízení do jednopokojového družstevního bytu v hodnotě 0,- Kč, členský podíl u S., k bytu, ke dni úmrtí zůstavitelky v hodnotě 22.233,- Kč, investiční kupon z II. vlny kuponové privatizace (číslo kuponové knížky 05454165-3 registrované dne 14. 10. 1993 pod číslem 100002 u registračního místa 37504 v hodnotě 1000,- Kč, šatstvo, prádlo a obuv v hodnotě 50,- Kč. Pohřební výlohy činily po odpočtu 3.000,- Kč pohřebného 5.885,- Kč. Dluhy zůstavitelky tvoří zůstatek na půjčce u společnosti H., a.s., ve výši 3.945,- Kč a přeplatek na důchodu zůstavitelky ve výši 1.500,- Kč.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo k odvolání stěžovatele citované usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti potvrzeno. Krajský soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, a že na základě pokynů odvolacího soudu (obsažených v jeho usnesení ze dne 31. 5. 2000, č.j. -172) řádně zhodnotil důkazy provedené ve věci zaplacení členského podílu ve S. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně vycházel z toho, že "předpokladem společného členství manželů v bytovém družstvu (důsledkem čehož je pak podle § 707 odst. 2 obč. zák. to, že smrtí jednoho z manželů zůstává pozůstalý manžel výlučným členem družstva a že členský podíl není předmětem dědictví) je skutečnost, že právo na přidělení družstevního bytu, které podle § 154 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991, vzniklo splacením členského podílu, nabyl jeden z manželů až za trvání manželství". V souzené věci však zůstavitelka ještě před uzavřením manželství se stěžovatelem (14. 6. 1969) zaplatila členský podíl ve S., a to 30. 9. 1968 (poznámka: správně 20. 9. 1968) částku 5.000,- Kč a 26. 9. 1968 částku 6.200,- Kč. Vyúčtování nákladů na výstavbu domu, ve kterém se nachází byt, který byl přidělen zůstavitelce do osobního užívání, spojené s výzvou k doplacení částky 3.800,- Kč, k čemuž došlo 17. 7. 1969, a následné vrácení přeplatku zůstavitelce, je pro posouzení věci nerozhodné. Krajský soud dále poukázal na sdělení družstva ze dne 29. 10. 1997, z něhož vyplývá, že družstvo bylo povinno stanovit výši členského podílu, k jehož zaplacení pak člena vyzvalo, ještě před zahájením výstavby, neboť teprve na základě průkazu těchto finančních zdrojů poskytoval stát v průběhu výstavby státní příspěvek a banka na závěr financování výstavby úvěr. V případě změn rozpočtových nákladů pak docházelo k doplatkům nebo naopak k vrácení částek uhrazených členy na členský podíl, a to těm členům, kterým byly již dříve konkrétní byty přiděleny. O výlučném členství zůstavitelky ve S. svědčí prý také obsah dohody o užívání družstevního bytu ze dne 15. 1. 1971, podle níž byl byt dnem 1. 12. 1970 předán do užívání člence družstva E. S. - Z. Předtištěná část dohody "při společném členství" neobsahuje žádný údaj, zatímco v části "právo společného užívání podle a 177 , má manžel(ka) člena" je uvedeno: "Z.".

Krajský soud v Brně proto uzavřel s tím, že na základě výše uvedených závěrů o individuálním členství zůstavitelky ve S. a o právu společného užívání (jí přiděleného) bytu i stěžovatelem, shledal jako věcně správný i II. výrok v usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. 12. 2000, č.j. -200; určená obecná cena majetku zůstavitelky ve výši 23.506,495 Kč totiž představuje: a) hodnotu vypořádacího podílu v době smrti zůstavitelky ve S. [poznámka: jehož byla zůstavitelka členkou; výše vypořádacího podílu byla převzata ze sdělení S.], b) obecnou cenu majetku, který připadl do dědictví při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle výroku I. usnesení soudu prvního stupně (tj. polovinu zůstatku na sporožirovém účtu a polovinu bytového zařízení do jednopokojového bytu), c) investiční kupón z druhé vlny kupónové privatizace v hodnotě 2.000,- Kč, prádlo a obuv v hodnotě 50,- Kč.

Citovaná usnesení obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména vyjádřil přesvědčení, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v d (dále jen " "), a to "v situaci, kdy v rozporu s provedenými důkazy a ustálenou rozhodovací praxí soudů ČR oba soudy vyloučily zůstatkovou hodnotu členského podílu k předmětnému družstevnímu bytu z masy hodnot bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky a takovou majetkovou hodnotu zařadily do výlučných aktiv dědictví po zemřelé".

Stěžovatel porušení uvedeného základního práva spatřuje především v tom, že žádný z obecných soudů: a) nerozhodl v souzené věci o základní otázce vzniku práva na přidělení předmětného družstevního bytu (nerozhodl o tom, jaká byla v souladu s čl. 13 odst. 1 v té době platných stanov S. výše členského podílu k předmětnému bytu), b) nevyjádřil, kdy představenstvem S. stanovený členský podíl byl zůstavitelkou zcela zaplacen, c) nevypořádal se s důkazním tvrzením stěžovatele, že v případě nedochování se listinných důkazů o rozhodnutí představenstva S. o stanovení výše členského podílu k předmětnému bytu, je pro posouzení takové skutečnosti třeba vycházet z listinného důkazů (tj. z členské knížky vydané představenstvem S., resp. jeho právním předchůdcem S. ze dne 5. 2. 1971. Stěžovatel se domnívá, že v důsledku uvedených - soudy nedořešených - právních problémů přichází o majetkovou hodnotu členského podílu k družstevnímu bytu, který od r. 1970 zcela nerušeně až do smrti své manželky užíval.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. 12. 2000, č.j. -200, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2001, č.j. -210, zrušují.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obou soudů bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v y, který stanoví, že každý má právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a dále, že dědění se zaručuje.

Tuto argumentaci nelze akceptovat.

Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že právo na dědění po zůstavitelce v souzené věci zaručeno bylo, jak o tom svědčí probíhající řízení o dědictví, v němž je stěžovatel účastníkem jako dědic ze zákona v první dědické skupině. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že rozhodnutími obou soudů již byla vypořádána pozůstalost po zůstavitelce, neboť dosud bylo rozhodováno toliko o obecné ceně majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví zůstavitelky a stěžovatele, tj. bylo určeno, co z tohoto majetku náleží do dědictví a co patří pozůstalému stěžovateli. Současně byla určena i obecná cena majetku, výše dluhů a čistá hodnota dědictví. Teprve posléze lze předpokládat i vydání dalšího rozhodnutí v dědickém řízení o schválení, případně neschválení dohody dědiců o vypořádání dědictví, nebo potvrzení prokázaného dědictví podle dědických podílů.

Ústavní soud dále usuzuje, že v souzené věci nedošlo ani k porušení stěžovatelova práva vlastnit majetek, neboť napadená usnesení stěžovateli v prvé řadě vlastnit (jakýkoliv) majetek nebránila. Pokud se stěžovatel domnívá, že došlo k porušení jeho práva vlastnit konkrétní majetek, tj. členský podíl ve S. vyjádřený vypořádacím podílem ve výši 22.233,- Kč, Ústavní soud - shodně s obecnými soudy - poukazuje na skutečnost, že zaplacením splátek na členský podíl 20. 9. 1968 a 26. 9. 1968 (tedy dříve než 14. 6. 1969, kdy došlo k uzavření manželství zůstavitelky se stěžovatelem) vzniklo zůstavitelce, jako člence družstva (poznámka: za členku přijata dne 23. 2. 1968), právo na přidělení družstevního bytu do osobního užívání. V dalším Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení obou obecných soudů (zejména na str. 2, 3 napadeného rozsudku krajského soudu), které řádně zhodnotily skutkový stav a vyjádřily shodný názor (a právní závěr), že manželka stěžovatele (zůstavitelka) se stala a byla výlučnou (individuální) členkou S., takže ani po její smrti nedošlo k převodu členství v něm na stěžovatele. Proto - v souladu s tím - vyloučily obecné soudy zůstatkovou hodnotu členského podílu k předmětnému družstevnímu bytu z masy hodnot bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitelky a stěžovatele.

Ve vztahu k souzené věci je nutno současně (a opakovaně) uvést, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů (a není tedy běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví) - se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např.

sp. zn.

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 165). Ústavní soud - jemuž tedy zpravidla nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů - neshledal (ve smyslu své ustálené judikatury: srov, např.

sp. zn.

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 255) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry obou soudů. Věcná argumentace obecných soudů je dle názoru Ústavního soudu správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná. Za těchto okolností je proto podstata souzené věci otázkou výkladu běžného zákona, který je v zásadě svěřen soudům obecným a nikoli Ústavnímu soudu.

Je tedy zcela zřejmé, že napadenými usneseními Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu