Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 48/03

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti D. B., zastoupené JUDr. L. Š., advokátkou , proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 11. 2002, čj. -391,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2003 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 11. 2002, čj. -391, kterým bylo jako opožděné odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2001, čj. -357. Dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil poukazem část dvanáctou, hlavu první, bod 17. , a na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , publikované pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,ročník 2001.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno její blíže nespecifikované základní právo zaručené ústavním zákonem. Zásah spatřuje v tom, že dle jejího názoru Nejvyšší soud ČR lhůtu pro podání dovolání posoudit nesprávně, neboť odvolací řízení proběhlo již podle novely a rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 11. 2001 jí bylo doručeno 24. 1. 2002.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka nesouhlasí s jeho závěrem ohledně včasnosti podaného dovolání, avšak nevysvětluje konkrétně, jakým způsobem se posouzení této otázky dotýká jejích ústavně zaručených základních práv s svobod. Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího soudu ČR v tom, že včasnost podání dovolání posuzoval podle ve znění účinném do 31. 12. 2000. Její názor vyslovený v ústavní stížnosti, že dovolací soud měl včasnost dovolání posuzovat podle ve znění účinném od 1. 1. 2001, však nerespektuje procesní předpisy. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a aniž by trval na odstranění vady návrhu (substituční doložka v plné moci), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o jeho interpretaci části dvanácté, hlavy I., bodu 17. , tj. posouzení délky lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti cit. zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Stěžovatelka se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci, že lhůta k podání dovolání činila 2 měsíce, že dovolání tudíž podala včas, a na základě toho dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR odmítnutím dovolání porušil její základní právo. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak plyne např. z ust. , zákon o soudech a soudcích, dle něhož Nejvyšší soud ČR zajišťuje zákonnost rozhodování soudů mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska. Stejně tak je cit. zákonem stanoven mechanismus sjednocování právních názorů v systému Nejvyššího soudu ČR ( t. zákona). Stěžovatelka byla především povinna, pokud by se chtěla dovolávat svého ústavního práva na řádný proces, toto své ústavní právo realizovat "stanoveným postupem", jak zřejmě plyne z y. Je pak především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, včetně citované části dvanácté, hlavy I., bodu 17. Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze za podmínek, kdyby takový výklad byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, což dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky splněno není. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jakkoli ji stěžovatelka nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu y.

Z výše uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné, a proto mu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu