Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
44069.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 49/03
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. D., zastoupené JUDr. L. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2002, sp. zn. 19 Co 654/2000 ,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Paní E. D. (dále jen "stěžovatelka") se včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. ledna 2003, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně.
Ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila tím, že ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedeného u Okresního soudu v Prostějově (dále též "soud I. stupně") pod sp. zn. 7 C 25/2000 , soud I. stupně vyhověl žalobě E. H. a přivolil k výpovědi z nájmu bytu (ve výroku přesně specifikovaného) v domě čp. 2421 v Prostějově, dané žalobkyní stěžovatelce, která v původním sporu vystupovala jako žalovaná. Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud"), rozsudkem ze dne 9. října 2002, sp. zn. 19 Co 654/2000 , zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 8. 2000, čj. 7 C 25/2000 - 34, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že postupem odvolacího soudu byl porušen článek 36 a násl. Listiny základních práv a svobo d (dále též "Listina"), článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a konečně článek 90 Ústavy České republik y. K tomuto porušení došlo, podle stěžovatelky, tím, že odvolací soud provedl dokazování a vydal své rozhodnutí v extrémním rozporu s ustanovením § 132 OSŘ a nerespektoval judikaturu Ústavního soudu ČR. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 549/2000
,
,
,
,
a
.
Odvolací soud, podle tvrzení stěžovatelky, opomenul její nové důkazní návrhy uvedené v odvolání, aniž by blíže odůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl. Důkaz spisem téhož soudu I. stupně sp. zn. 7 C 80/2001 provedl jen tím, že přečetl rozsudky v tomto spise obsažené a opominul celou řadu listinných důkazů, v uvedeném spise založených. Odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkou stěžovatelky, podle níž je výpověď z nájmu bytu neurčitá a absolutně neplatná, což následně vylučuje rozhodnutí o přivolení soudu k této výpovědi. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s její námitkou, spočívající v nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k podání výpovědi z nájmu bytu, protože u soudu I. stupně probíhá, pod sp. zn. 7 C 80/2001 , spor o určení vlastnického práva k budově, v níž se byt nachází. V dalším stěžovatelka namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy a v této souvislosti poukázala na okolnosti, za nichž opustila sporný byt a na vývoj jejích vztahů s žalobkyní, která je její dcerou.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Tato byla po formální stránce shledána bez vad a splňující všechny předepsané náležitosti, proto mohl přistoupit k jejímu dalšímu projednávání.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že v řízení nebylo porušeno žádné právo stěžovatelky, vyplývající z Listiny základních práv a svobo d či Ústav y ČR. Ústavní stížnost obsahuje argumenty, které byly již uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, které se s nimi vypořádaly. Jejich opětovné posuzování Ústavním soudem by Ústavní soud stavělo do pozice další přezkumné instance ve vztahu k obecným soudům. Odvolací soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti, paní E. H., ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelka v jejím domě byt již od roku 1996 neužívá. Od uvedeného roku užívá byt s pečovatelskou službou v Prostějově, Finská 9, který je podle § 10 zákona č. 102/92 Sb. řazen mezi byty splňující podmínku § 711 odst. 1 písm. g) obč. zákoníku. V řízení u odvolacího soudu nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ze spisu sp. zn. 7 C 25/2000 Okresního soudu v Prostějově Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 8. 2000, čj. 7 C 25/2000 - 34, soud přivolil k výpovědi z nájmu přesně označeného bytu v domě čp. 2421 v Prostějově s tím, že nájemní poměr stěžovatelky končí uplynutím 3 měsíců od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Stěžovatelce uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelky, doplněnému o návrh na přerušení řízení, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. října 2002, sp. zn. 19 Co 654/2000 , zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 8. 2000, čj. 7 C 25/2000 - 34, jako věcně správný a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dostatečným způsobem zjištění skutkového stavu a vyvodil z něj správný právní závěr, se kterým se odvolací soud ztotožnil. Návrh na přerušení řízení zamítl s poukazem na skutečnost, že existence vlastnického práva vedlejší účastnice k domu čp. 2421 v Prostějově byla vyřešena v její prospěch v řízení o neplatnost dohody o vydání nemovitosti, vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 32/97 . Ve skutečnosti, že u téhož soudu I. stupně se vede další řízení, v němž stěžovatelka, jako žalobkyně, podala proti vedlejší účastnici žalobu na vyklizení nemovitosti a určení vlastnického práva k uvedenému domu, odvolací soud neshledal důvod k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ . Pokud jde o meritum věci, odvolací soud vzal za prokázáno, že vedlejší účastnice je vlastnicí domu, ve kterém se nachází předmětný byt, podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu uvedeného bytu shledal splněny, protože stěžovatelka již od 19. 9. 1996 užívá byt v domě s pečovatelskou službou, kam se přestěhovala v důsledku svého neuspokojivého zdravotního stavu. V odůvodnění rozsudku podrobně zdůvodnil existenci aktivní legitimace vedlejší účastnice k podání výpovědi z nájmu bytu, platnost této výpovědi, i skutečnost, že výpověď z nájmu bytu nebyla podána v rozporu s dobrými mravy.
Po přezkoumání skutkového stavu, zejména spisu sp. zn. 7 C 25/2000 Okresního soudu v Prostějově, a posouzení právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je polemika s hodnocením důkazů a s právními závěry odvolacího soudu. V ústavní stížnosti uvedla skutečnosti, které v podstatě uplatnila již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústav y ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR). Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich, v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí, nevyplývají, popřípadě tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález
sp. zn. III. ÚS 166/95
, Sbírky nálezů a usnesení, sv. 4, C. H. BECK, ročník 1995, str. 255).
V přezkoumávaném případě se odvolací soud takového pochybení nedopustil. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud námitkami stěžovatelky podrobně zabýval a své závěry řádně zdůvodnil. Námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listin y tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listin y a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústav y ČR), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor, to však neodůvodňuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako obsah práva na spravedlivý proces nelze samozřejmě vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z Listin y je třeba chápat tak, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti, tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem , který nezajistil spravedlivý výsledek. V postupu odvolacího soudu nebylo zjištěno ani porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ani článku 90 Ústavy České republik y. V přezkoumávané věci tedy nebylo zjištěno nic, co by tento případ posouvalo do ústavně-právní roviny.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a proto Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu