Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 753/02

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů J. M., a J. K., oba právně zastoupeni JUDr. E. H., advokátkou, proti rozsudku Krajského osudu v Brně ze dne 19. 6. 2002, čj. -197,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelé se návrhem na zahájení řízení, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2002, domáhali zrušení rozsudku Krajského osudu v Brně ze dne 19. 6. 2002, čj. -197. Uvedeným rozsudkem byl, pokud jde o navrhovatele, potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 6. 2001, čj. -186, kterým bylo rozhodnuto o vlastnictví nemovitostí, v rozsudku specifikovaných.

Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp.zn. , který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 30. 11. 1994 podal žalobce ing. L. V. tomuto soudu žalobu o vydání nemovitostí a o určení přechodu vlastnického práva podle Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 22. 12. 1995, čj. -44, žalobu zamítl. Žalobce napadl rozsudek odvoláním, na základě něhož Krajský soud v Brně, usnesením ze dne 11. 12. 1996, čj. -80, odvolací řízení o odvolání v části žaloby zastavil a usnesením ze dne 20. 12. 1996, čj. -78, ve výroku o přechodu vlastnického práva rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Třebíči následně dne 30. 4. 1997 rozsudkem, čj. -90, žalobu zamítl. žalobce se proti tomuto rozsudku opět odvolal. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 12. 1999 rozsudek soudu I. stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Třebíči dne 26. 6. 2001 rozsudkem, čj. -186, určil, že na žalobce přechází vlastnické právo k nemovitostem, v rozhodnutí specifikovaným. Tento rozsudek napadli odvoláním i navrhovatelé. Krajský soud v Brně dne 19. 6. 2002 rozsudkem, čj. -197, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Označený rozsudek Krajského soudu v Brně, č.j. -197, ze dne 19. 6. 2002, napadli navrhovatelé včas ústavní stížností. V ní namítali, že obecné soudy zcela nesprávně vyložily ust. , čímž neposkytly náležitou ochranu jejich základnímu právu vlastnit majetek danému d (dále jen "") a y, neboť soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu jejich právům.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaném podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen jsou shodné s těmi, kterými se zabýval krajský soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením důkazů, provedených v nalézacím řízení.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z y, ale i a násl.y. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit ( ), a to způsobem, zakotveným v ustanovení Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, když nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např.

a další), nepřísluší mu takto hodnotit provedené důkazy, případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, důsledkem jejich postupu tak nemohlo být ani zasaženo vlastnické právo ve smyslu y. Ostatně pokud jde o namítané porušení vlastnického práva, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že y poskytuje ochranu jen vlastnickému právu skutečnému, nikoliv pouze tvrzenému. Podstatou celého dlouhého řízení před obecnými soudy bylo právě určení vlastníka předmětných nemovitostí. Jestliže obecné soudy při posuzování této otázky postupovaly v rámci stanoveném zákonem a své rozhodnutí řádně zdůvodnily, přičemž nevybočily z ústavního rámce, což se podle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nemohl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zasáhnout do uvedeného základního práva navrhovatelů.

Ústavní soud konstatoval, že namítané porušení práva na spravedlivý proces shledáno nebylo ani z hlediska uváděného y, neboť navrhovatelé byli účastníky řízení před obecným soudem, který zákonem předepsaným způsobem věc projednal a vydal rozhodnutí, které, podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části pátéy a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského osudu v Brně ze dne 19.6.2002, čj. -197, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než návrh podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2003

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu