Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 680/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného advokátem JUDr. P. D. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. , a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně shora označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem ohrožení státního tajemství dle ustanovení § 106 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu tří let a k trestu zákazu činnosti - výkonu práce policisty na deset let.

Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako pracovník Inspekce Ministerstva vnitra ČR s hodností nadporučíka a ve funkci vedoucího oddělení Morava, tedy jako osoba, které je zachovávání povinnosti mlčenlivosti zvláště uloženo, předal dne 28. 8. 1997 JUDr. J. K. v jeho bytě kopii dvou listů policejní žádosti o prověrku osoby JUDr. J. K., označenou stupněm utajení "přísně tajné", a současně s touto písemností seznámil rovněž J. K. a O. V.

Napadeným usnesením Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku městského soudu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva, zakotvená v a v y ČR a v , v , v a 4, v , v a v d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Tvrzenou protiústavnost spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy a že se nezabývaly věrohodností svědků JUDr. J. K., J. K. a O. V. Soudy se prý nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, že v předmětné době v bytě JUDr. K. vůbec nebyl, což vypověděli také svědci P. V. a P. H. soudy považovaly za důvěryhodné svědectví právě JUDr. J. K., J. K. a O. V., ačkoliv mezi JUDr. K. a J. K. je manželský vztah a novinářka O. V. je proti stěžovateli údajně zaujatá, o čemž mají svědčit výroky v její knize "Koho kryje J. R." (str. 55, 65).

Stěžovatel dále poukazuje na způsob provedení domovní prohlídky v penzionu B. v O. dne 24. 9. 1997, v jejímž rámci byly - dle protokolu - zajištěny blíže nespecifikované y bez jejich podrobného seznamu, což prý odporuje ustanovení § 85 trestního řádu. Této prohlídce navíc nepředcházel výslech osoby dotčené prohlídkou (§ 84 trestního řádu). Ze stejného důvodu prý policisté pochybili téhož dne při provádění domovní prohlídky v bytě rodičů stěžovatele. Proto stěžovatel tyto domovní prohlídky - s odkazem na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

- považuje za protizákonné.

Stěžovatel rovněž zpochybňuje důkaz svojí fotografií a fotografií JUDr. K., pořízených údajně předmětného dne O. V. Obecné soudy odmítly provedení kriminalistické expertizy pravosti fotografie a negativu, přestože se může jednat o kompilát; ani jeden ze svědků se ve svých prvotních výpovědích o fotografiích nezmiňují. Poprvé tak prý učinila J. K. až v listopadu 1997, ačkoliv fotografie měla být zhotovena již dne 28. 8. 1997. Odvolací soud se však namísto odborné expertízy toliko seznámil s originálem negativu filmu, což stěžovatel pokládá za nepřijatelné. Stěžovatel dále namítá, že soudy neprovedly výslech svědků M. a K., který navrhl.

Podle názoru stěžovatele jsou napadená rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná, neboť se nevypořádaly s obhajobou stěžovatele a ani nezdůvodnily, proč neprovedly jeho důkazní návrhy. V této souvislosti stěžovatel cituje zejména na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

a odkazuje na některé nálezy další.

Porušení práva na obhajobu spatřuje stěžovatel konečně v tom, že byl zproštěn mlčenlivosti teprve před zahájením hlavního líčení u soudu I. stupně a nikoliv na počátku trestního řízení.

Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů jako protiústavní zrušena.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Ústavní soud i v této souvislosti - s ohledem na stěžovatelem uplatněné námitky - považuje za nutné zopakovat, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti ( y ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté y, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě v této souvislosti Ústavní soud již také několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).

V souzené věci však Ústavní soud zmíněný extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neshledal. V daném případě totiž obecné soudy dospěly k rozhodnutí o vině a následném trestu stěžovatele na základě řady důkazů a svá rozhodnutí také řádně a přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud rovněž zjistil, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se v podstatě překrývá s námitkami, uplatněnými v odvolání (č.l. 619 a násl.), s nimiž se však Krajský soud v Brně dostatečně vypořádal. Pokud by proto za této situace Ústavní soud přehodnocoval jeho skutkové a právní závěry, stavěl by se do pozice další přezkumné soudní instance, což mu však s ohledem na výše zmíněné ústavní vymezení zjevně nepřísluší.

K jednotlivým tvrzením, obsaženým v ústavní stížnosti, uvádí Ústavní soud - na základě shora uvedeného - zejména následující.

Stěžovatel tvrdí, že domovní prohlídka, provedená v penzionu B. a v bytě jeho rodičů, byla protizákonná, jelikož jí nepředcházel výslech osoby dotčené prohlídkou a že v protokolu nebyl proveden přesný soupis nalezených věcí. Jak však Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Městského soudu v Brně zn. , domovní prohlídka byla uskutečněna na základě soudního příkazu (č.l. 307) a předcházel jí výslech stěžovatele (č.l. 145), který se uskutečnil dne 24. 9. 1997 ve 13.40 hod. Právě na tuto výpověď stěžovatel odkázal v písemném protokolu o provedení domovní prohlídky (č.l. 308, obdobně č.l. 313); z příslušných protokolů je zřejmé, že stěžovatel i jeho otec J. P. před provedením prohlídky řádně vyslechnuti v intencích ustanovení § 84 trestního řádu byli (č.l. 308, 310, 313). Z citovaných protokolů rovněž vyplývá, že domovní prohlídce v případě penzionu B. byli přítomni stěžovatel, spolubydlící J. E.a nezúčastněná osoba ing. Š., prohlídky rodinného domku rodičů stěžovatele se účastnili stěžovatel, oba jeho rodiče J. a L. P. a dále nezúčastněná osoba J. P. a prohlídky na pracovišti stěžovatele byli - kromě stěžovatele - přítomni mjr. J. J. a mjr. J. Z. Z uvedeného je zřejmé, že námitky stěžovatele proti způsobu provedení zmíněných domovních prohlídek jsou zjevně neopodstatněné.

K tvrzení stěžovatele, že v protokolu o domovní prohlídce v penzionu B. není zaznamenán přesný soupis nalezených věcí, Ústavní soud uvádí, že součástí protokolu je skutečně toliko označení prvního listu nalezených šanonů (č.l. 308-309). Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod ke zpochybnění napadených rozhodnutí obecných soudů; to zejména proto, že obecné soudy zjevně nedospěly k závěru o vině stěžovatele na základě výsledku této domovní prohlídky. Jinak řečeno, Ústavní soud nepovažuje v dané věci za nutné se vyjadřovat k tomu, jak konkrétní popis nalezené věci musí být zaznamenán do protokolu o provedení domovní prohlídky (§ 85 odst. 3 , § 79 odst. 5 trestního řádu), neboť v tomto případě neexistuje jakýkoliv přímý vztah mezi výsledky domovní prohlídky a napadenými rozhodnutími obecných soudů. Předmětné utajované y totiž byly nalezeny na jiném místě, a to na pracovišti stěžovatele ve spodní části plechového trezoru (viz č.l. 315).

K námitkám, uplatněným v ústavní stížnosti, že soud odmítl provést některé důkazní návrhy stěžovatele - a tedy směřujícím do oblasti tzv. opomenutých důkazů -, je předně nutno uvést, že ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu se o případ tzv. opomenutých důkazů jedná tehdy, jestliže obecný soud podané důkazní návrhy neprovede nebo o nich ani nerozhodne. To znamená, že soud podaným důkazním návrhům musí buď vyhovět anebo alespoň vyložit, z jakých důvodů je neprovedl. Pokud tak neučiní, zatíží své rozhodnutí protiústavní vadou (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).

V souzené věci se však o případ tzv. opomenutých důkazů zjevně nejedná. Ústavní soud totiž z protokolu o hlavním líčení konaném dne 12. 10. 2001 u Městského soudu v Brně zjistil, že strany řízení neměly další důkazní návrhy (č.l. 572) a dříve předneseným návrhům bylo vyhověno. Pokud jde o svědka M., stěžovatel nenavrhoval jeho výslech, nýbrž pouze soudu předložil protokol o jeho výslechu, provedený v samostatném trestním řízení, vedeném proti JUDr. K.. V odvolání proti napadenému rozsudku městského soudu (č.l. 619 a násl.) stěžovatel především poukázal na obsah knihy O. V. "Koho kryje J. R.", dále na skutečnost, že negativ filmu pořízeného O. V. nebyl podroben kriminalistické expertize a odkázal i na protokol o výslechu svědka M. a na záznamy o podání vysvětlení P. V. a P. H. Další důkazní návrhy stěžovatel neměl. Jak však vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 631) a z obsahu odůvodnění napadeného usnesení tohoto soudu, krajský soud doplnil dokazování o čtení stěžovatelem navrhovaných částí knihy "Koho kryje J. R.", o výslech svědkyně V. a o seznámení se s originálem negativu předmětného filmu. Důkaz kriminalistického přezkoumání tohoto negativu označil - s odkazem na existující důkazní situaci - za nadbytečný.

Za těchto okolností Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci zjevně nenastala situace, výše označená jako "opomenutý důkaz". V průběhu celého trestního řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování, důkazním návrhům stěžovatele bylo vyhověno a stěžovatel proto ve skutečnosti brojí toliko proti způsobu hodnocení provedeného dokazování, což však přezkumu Ústavním soudem v zásadě nepodléhá. Jestliže tedy stěžovatel např. zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků JUDr. K., J. K. a O. V., a naopak poukazuje na výpovědi svědků P. V. a P. H., neshledal Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry obecných soudů, ke kterým v této souvislosti došly, neboť se pohybovaly zcela v rámci volného hodnocení důkazů; Ústavní soud respektuje ustálenou judikaturu, podle níž mu "přehodnocovat" dokazování provedené obecnými soudy zásadně nepřísluší.

Ústavní soud konečně neshledal protiústavnost ani v tom, že stěžovatel - stejně jako řada svědků, vypovídajících v této trestní věci - byl zproštěn povinnosti zachovávat mlčenlivosti až rozhodnutím ministra vnitra ČR ze dne 12. 3. 2001, tzn. až před zahájením soudního řízení. Ústavní soud totiž vychází ze zásad ústnosti a koncentrovanosti soudního trestního řízení (§ 2 odst. 11, 12 trestního řádu), takže právo stěžovatele na obhajobu bylo při rozhodování obecných soudů v souzené věci dostatečně zajištěno.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud dovozuje, že napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jsou za přesvědčivá a ústavně konformní. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu