Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 582/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., právně zastoupeného JUDr. V. Z., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. , a proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadá stěžovatel ve své trestní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. , a tvrdí, že postupem dovolacího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (d).

Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, usnesením napadeným ústavní stížností odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud ČR zaujal stanovisko, že dovoláním, které zakotvila do trestního řádu jeho novela (provedená - s účinností k 1. 1. 2002), mohou být napadena pouze taková rozhodnutí soudu druhého stupně, jež nabyla právní moci v době po 1. 1. 2002. V posuzovaném případě však bylo trestní stíhání stěžovatele pravomocně skončeno vyhlášením rozsudku odvolacího soudu dne 4. 12. 2001, tj. před dnem účinnosti novely, a proto je podle názoru dovolacího soudu dovolání nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto závěrem dovolacího soudu nesouhlasí a poukazuje na to, že předmětná novela nemá ustanovení, které by nepřipouštělo dovolání proti rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání pravomocně skončeno před nabytím účinnosti Dle jeho názoru je nepřípustný restriktivní výklad zákona v tom smyslu, že všechny podmínky pro podání dovolání musely nastat až za účinnosti novely trestního řádu. Zásada, že trestní řízení se koná podle zákona účinného v době řízení s tím není v žádném případě v rozporu. Podmínky pro uplatnění mimořádného opravného prostředku musí být splněny v okamžiku, kdy je takový opravný prostředek podán.

Tím, že dovolací soud zákonné podmínky, vymezující přípustnost dovolání svým výkladem zúžil, tj. aktem aplikace práva, bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno. Kromě usnesení Nejvyššího soudu ČR napadá stěžovatel in eventum pro případ, že by byl postup Nejvyššího soudu ČR shledán ústavním, rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. , a to pro porušení a d.

Po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžejním důvodem pro podání ústavní stížnosti bylo, zda dovolání je přípustné i v případě, kdy směřuje proti druhostupňovým rozhodnutím, která nabyla právní moci před účinností , tedy před 1. 1. 2002, a zda postupem Nejvyššího soudu ČR nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu ČR není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele a v této souvislosti rovněž odkazuje na svou již ustálenou judikaturu týkající se podmínek pro podání dovolání podle trestního řádu (např. usnesení

sp. zn.

,

).

Samotné právo na dovolání ústavně zaručeno není. Vě ČR a d a mezinárodních smlouvách žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. Právo na dovolání, jako na mimořádný opravný prostředek, jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění.

Stran procesněprávních aspektů dovolání, tedy stran jeho přípustnosti ve vztahu k rozhodnutím, jež nabyla právní moci před 1. 1. 2002, neshledal Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ČR (posouzení dovolání jako nepřípustného) rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatele. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí svůj právní názor, který zaujal v souladu s ústavně zaručenou zásadou nezávislosti soudní moci (, y ČR), řádným způsobem odůvodnil ( tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR), na jehož základě je založena ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, cokoli namítat.

Podle čl. II odst. 1 přechodných a závěrečných ustanovení , novelizujícího trestní řád, příslušnost k řízení ve věcech, v nichž byla podána obžaloba před účinností tohoto zákona se posoudí podle dosud platných předpisů; to neplatí pro další řízení v takové věci, jestliže ji soud za účinnosti tohoto zákona pravomocně vrátil státnímu zástupci k došetření. Uvažuje-li se tedy věc z hlediska cit. uvedeného ustanovení, nelze mít pochybnosti o tom, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2001 není přípustné, neboť pro jeho projednání chybí procesní zákonný podklad.

Ke shodnému názoru, jaký v napadeném usnesení vyslovil Nejvyšší soud ČR, dospívá i dosavadní nauka (k tomu srov. Richter, M.: Časová působnost trestního řádu ve vztahu k dovolání, Trestní právo č. 12/2001, str. 20 a násl., Kratochvíl, V.: Dovolání ve světle trestního řádu a , Trestní právo č. 5/2002, str. 2 a násl.), která má za to, že procesní úkony v průběhu trestního řízení se provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy úkon je prováděn. Zákon totiž umožňuje podat dovolání jen v případě, kdy to "zákon připouští", čemuž je nutno rozumět tak, že dovolání je přípustné proti druhostupňovým rozhodnutím, která nabyla právní moci za účinnosti právní úpravy dovolání, tedy od 1. 1. 2002. Rozhodnutí z doby před tímto datem jako předmět dovolání označit nelze, a proto jsou nepřípustná [§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Tento názor zastávají rovněž autoři komentáře k trestnímu řádu (Trestní řád:komentář, C.H.BECK, 4. dopl. a přeprac. vydání, 2002), podle jejichž názoru "dovolání nelze podat ani proti rozhodnutí, které sice patří do okruhu uvedeného v § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu, ale nabylo právní moci přede dnem 1. 1. 2002, tj. před účinností novelizace trestního řádu provedené , kterou bylo dovolání zavedeno jako nový opravný prostředek, a to i kdyby byla jinak dodržena lhůta dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje."

Ve věci posuzované ústavní stížnosti se tedy názor Nejvyššího soudu ČR, obsažený v napadeném usnesení, dle kterého dovolání jsou nepřípustná, pokud směřují proti rozhodnutí, která nabyla právní moci před 1. 1. 2002, jeví jako ústavně souladný. Vzhledem k této okolnosti se na daný případ nevztahuje Sdělení Ústavního soudu, publikované pod č. 32/2003 ve Sbírce zákonů ČR.

Co se týká rozsudku Městského soudu v Praze, který stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pro případ, že by Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu ČR rozpor s právem, musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost proti němu je nutno považovat za podanou po lhůtě stanovené zákonem. Rozsudek byl stěžovateli doručen již dne 22. 1. 2002, přičemž lhůta pro podání ústavní stížnosti činí 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě nelze dovolání podané stěžovatelem považovat za poslední prostředek, neboť (jak výše uvedeno) bylo shledáno ze zákona nepřípustným, proto je lhůtu k podání ústavní stížnosti nutno odvozovat od doručení rozsudku Městského soudu v Praze. Dovolání nelze v tomto konkrétním případě chápat jako poslední procesní prostředek před podáním ústavní stížnosti.

Z těchto důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost stěžovatele byla shledána zčásti jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení a zčásti jako podaná po lhůtě stanovené zákonem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 11. března 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu