Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 300/02

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. Š. H., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. března 2002, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 17. května 2002 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání do usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2001, sp. zn. .

Stěžovatel ve svém podání konstatoval závěry dovolacího soudu, který jeho dovolání odmítl s poukazem na skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 23. října 2001, tedy před účinností novely trestního řádu (provedené ). Stěžovatel však vycházel z názoru, že mu lhůta pro podání dovolání neuplynula, neboť rozhodnutí mu bylo doručeno teprve dne 7. prosince 2001 a stanoví-li zákon k podání dovolání lhůtu v trvání 2 měsíců od doručení, měla tato lhůta uplynout teprve 7. února 2002. Závěry Nejvyššího soudu ČR, že dovolání lze podat jen tehdy, nastanou-li podmínky pro jeho podání až po 1. lednu 2002, tj. za účinnosti , považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud ČR tak porušil procesní předpisy, když neuvedl žádné zákonné důvody odmítnutí dovolání ve smyslu ustanovení § 265i odst. 2 trestního řádu. Jeho postup je tedy projevem libovůle v soudním rozhodování a stěžovatel je považoval ze rozporné s d (dále jen " "), ve smyslu nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Namítl rovněž porušení práva na veřejné projednání věci ve smyslu y, když svým podáním učiněným na dotaz soudu sdělil, že trvá na projednání dovolání ve veřejném zasedání.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Nejvyššího soudu ČR, které podal předseda senátu 7 Tdo. Ten uvedl, že stěžovatel spatřuje porušení svých práv zejména v nerespektování kontinuity trestního řízení podle jednotlivých stádií a časové působnosti trestního řádu v souvislosti s novelou provedenou Plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména pak na ustanovení § 265a trestního řádu, jímž je upravena přípustnost dovolání. Uvedl dále, že jiný postup by byl v rozporu se zákazem retroaktivity ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČSFR

sp. zn.

(Sbírka usnesení a nálezů ÚS, 1992, č. 15), který konstatoval, že principy právního státu vyžadují u každého možného uplatnění principu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v ě nebo v zákoně, s cílem vyloučit možnost retroaktivní interpretace zákona. Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 30). K námitce neveřejného projednání věci pak účastník uvedl, že tento postup je v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 lit. a) trestního řádu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval procesními náležitostmi ústavní stížnosti. Z ustanovení § 265a trestního řádu, ve znění účinném po 1. lednu 2002 vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V době vydání rozhodnutí odvolacího soudu (23. října 2001) nebylo možno dovolání podat, neboť trestní řád takový institut ochrany práva neznal. Stěžovateli tedy nemohla začít běžet jakákoliv lhůta pro podání dovolání. Nabytím účinnosti novely trestního řádu ke dni 1. lednu 2002 institut dovolání vznikl, avšak přechodná ustanovení , jimiž bylo dovolání včleněno do trestního řádu, neumožňují podat dovolání proti rozhodnutím vydaným před účinností této novely. Jinými slovy, pokud trestní řád ve znění před 31. prosincem 2001 neumožňoval podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a ani novelou trestního řádu účinnou od 1. ledna 2002 nebylo výslovně umožněno podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nabylo právní moci před 1. lednem 2002, nebylo dovolání přípustné. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR je, stejně jako další orgány veřejné moci vázán ustanovením y, totiž, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, byl by jakýkoliv jiný postup porušením této zásady. Nejvyšší soud ČR neměl oprávnění a ani možnost rozhodnout jinak, než že dovolání odmítl jakožto nepřípustné.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem, proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 30. září 2002

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu