Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 121/01

Ústavní soud rozhodl dne 4. 2. 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. V., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000, sp.zn. , ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 1999, sp.zn. , takto :

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavnímu soudu byla dne 22. 02. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými mu byla uložena povinnost zaplatit v rozhodnutích určenou částku, s tím, že jeho návrhu na připuštění dovolání nebylo vyhověno a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces, zákaz diskriminace a princip rovnosti před zákonem.

V ústavní stížnosti se dále uvádí, že proti napadeným rozhodnutím podal stěžovatel dne 15. 2. 2001 dovolání. Ústavní soud ověřil, že tomuto návrhu stěžovatele byla Nejvyšším soudem přidělena sp.zn. a věc nebyla do dnešního dne rozhodnuta.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle , o Ústavním soudu (dále jen " "), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1961 Sb., v tehdy účinném znění, dále jen " "). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ) .

Protože ponechal závěr o přípustnosti dovolání na úvaze dovolacího soudu, musel Ústavní soud vyložit pojem "poslední prostředek, který k ochraně práva poskytuje" ( věta druhá zákona). V nálezu

Ústavní soud judikoval, že "v případech, kdy dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu" (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález č. 6, Praha, ročník 1993/94). Za této situace mohlo snadno dojít ke zmeškání propadné lhůty k podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé vedení zásadou procesní opatrnosti na zmíněné riziko reagovali tak, že současně s dovoláním podávali i ústavní stížnost a podle výsledku dovolacího řízení poté buď napadali novou ústavní stížností rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud za této situace vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Od této většinové praxe soudců Ústavního soudu předpokládající souběžné podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud upustil rozhodnutím pléna ze dne 21. 1. 2003, vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod číslem 32/2003 Sbírky předpisů ČR, s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu ze dne 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a v rozhodnutí téže sekce Evropského soudu pro lidská práva z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99. Napříště bude soudci a senáty Ústavního soudu vykládána přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhoduje dle písm. d) y ČR, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení takto: 1) V případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. 2) Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené stanovisko pléna bylo nutno za rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva poskytuje, považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Ústavní stížnost, která nenapadala poslední prostředek, který k ochraně práva poskytuje ( zákona ), nemohla být věcně přezkoumána.

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 2. 2003

Vojtěch Cepl

soudce zpravodaj