Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 130/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti H. M., zastoupené Mgr. M. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově, čj. -61, ze dne 23. 11. 1999, a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2001, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a P. K., zastoupené JUDr. T. H., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení a d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dodatkového Protokolu k Úmluvě, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut její návrh na zaplacení náhrady škody.

Jak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, při ukončení nájemního vztahu výpovědí z její strany, jako pronajímatelky, z nebytových prostor, jí žalovaná P. K., jako nájemce, odmítla fyzicky předat místnosti, kde provozovala kadeřnictví, a klíče jí jen zaslala. Při následném otevření těchto nebytových prostor za přítomnosti notářky pak stěžovatelka zjistila, že zde došlo ke škodě spočívající zejména v úmyslném poškození elektroinstalace. Náklady na opravu elektroinstalace, více náklady vzniklé zajišťovacími úkony, hotové výlohy a ušlý zisk z nájmu vymáhala stěžovatelka žalobou o náhradu škody. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově, čj. -61, ze dne 23. 11. 1999, však byla její žaloba zamítnuta a k podanému odvolání Krajský soud v Brně rozsudkem, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2001, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Stěžovatelka napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že neposkytly ochranu jejího vlastnického práva před bezprávnými zásahy třetích. Nerespektovaly při hodnocení skutkové situace zákonnou dikci upravující chování nájemce při skončení nájmu ( o. z.) i další povinnosti plynoucí z povahy nájmu ( a násl. o. z.). Soud I. stupně ve svém rozhodnutí nevyhodnotil všechny předloženéy jako důkazy a při hodnocení důkazů akcentoval jen některé a jiné pominul. Nebyl proveden navrhovaný důkaz videozáznamem, pořízeným při otevření pronajatých nebytových prostor. Odvolací soud pak nepřezkoumal předchozí řízení v celém rozsahu jí namítaných odvolacích důvodů a potvrdil zamítavé rozhodnutí, z části i z jiných důvodů, než pro které jí nevyhověl soud I. stupně. Důvody pro potvrzení prvoinstančního rozhodnutí shledává stěžovatelka v rozporu s doloženou důkazní situací, kdy ani odvolací soud nezohlednil jí namítaná pochybení a důkazy svědčící její žalobě. Rozhodnutí obou soudů tak byla učiněna v rozporu s jí doloženou důkazní situací. Došlo tak k porušení jejího základního práva na ochranu vlastnického práva a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, a proto stěžovatelka navrhuje zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. , a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Brně uvádí, že soud I. stupně provedl v řízení dostatečné dokazování a vyvodil z něj v podstatě i správný právní závěr. Provádění a hodnocení důkazů je právem a povinností především soudu I. stupně a ten se také v tomto směru s předmětem řízení náležitě vypořádal. Není pak povinností nalézacího soudu provádět všechny důkazy, které účastníci navrhnou. Pokud soud I. stupně, ani soud odvolací, nevyhověl všem důkazním návrhům stěžovatelky, nelze pouze v této skutečnosti spatřovat porušení jejího práva na spravedlivý proces. V daném případě nebylo porušeno ani právo žalobkyně na ochranu vlastnického práva, ani její právo na spravedlivý proces. V závěru svého vyjádření proto krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

K ústavní stížnosti se vyjádřila i P. K., jako vedlejší účastník. Podle jejího názoru je ústavní stížnost neopodstatněná, neboť má za to, že oba soudy plně provedly dokazování v dané věci, řádně zhodnotily důkazy a v rámci svých pravomocí rozhodly, které navrhované důkazy provedou. Soud tak nijak neomezil práva účastníků řízení, neboť podle soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a při svém rozhodování provádí dokazování pouze tam, kde je to účelné a napomáhá objasnění věci. Postupem obecných soudů nedošlo k porušení práv stěžovatelky zaručených jíu.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatelka již uplatnila v řízení o opravném prostředku před Krajským soudem v Brně (č.l. 71-73). Krajský soud se těmito jejími námitkami ve svém rozhodnutí zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podstatu ústavní stížnosti představují námitky stěžovatelky, vytýkající obecným soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů, když podle názoru stěžovatelky nevyhodnotily všechny provedené důkazy, vzaly v úvahu jen některé z nich a neprovedly důkazy stěžovatelkou navrhované, čímž bylo oslabeno její právo prokazovat oprávněnost žalobního návrhu, a byla tak fakticky zkrácena na právu na spravedlivý proces. K této základní námitce stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle y ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v , z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.

Ústavní soud shledal, že soud I. stupně provedl v dané věci obsáhlé dokazování, ve kterém zjišťoval stav pronajatých nebytových prostor v době uzavření smlouvy o pronájmu v roce 1993 a v době skončení nájmu v roce 1998, včetně všech souvisejících skutečností, a to se zřetelem ke splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu na straně žalované. Tyto skutečnosti byly také rozhodné pro posouzení případného porušení právních povinností ze strany žalované jako nájemce v souvislosti s užíváním a vrácením pronajaté věci, tak jak je stěžovatelka zmiňuje v ústavní stížnosti. Nalézací soud při hodnocení důkazů a rozhodování v dané věci vycházel z celého provedeného dokazování a v obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (č.l. 66-70). Odvolací soud po přezkoumání napadeného prvoinstančního rozhodnutí a rekapitulaci skutkových zjištění shledal, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že by jí vznikla škoda na předmětné nemovitosti v důsledku porušení právních povinností ze strany žalované v souladu s § 420 odst. 1 o.z. (č.l. 94).

Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají okolnosti konkrétního případu. Nezávislé rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, kdy procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z y. Jedním z těchto principů je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit, kdy z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno, podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. ve věci,

sp. zn.

, sv. 3, str. 257 S. n. a u.), takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y. Tak tomu však v posuzovaném případu není a postup obecných soudů v dané věci při hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů z nich nelze hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného porušení y a Úmluvy, návazně pak ani y a dodatkového Protokolu k Úmluvě.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu