Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 661/02

Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

, , odst. 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2002 (-267) a tvrdil, že označený obecný soud svým postupem porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a d; podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil se závěry dovolacího soudu o nepřipuštění dovolání, neboť je v něm "poukazováno na chyby odvolacího soudu, a to jak na jeho nepříslušnost jednat ve věci jako odvolací orgán, když ze zákona platného k datu podání odvolání byl krajský soud příslušný rozhodovat o smlouvách

o prodeji části podniku (jejich platnosti) jako soud prvního stupně, tak také na skutečnost, že odvolací soud zcela pominul návrh stěžovatele na provedení důkazu". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2002 (-267) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 1998 (-59) dle a a zastaveno řízení o "dovolání" proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. července 1997 (-37), kterým byla, ve znění označeného potvrzujícího rozhodnutí krajského soudu, stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost vyklidit nemovitost (obloukovou halu bez čísla popisného, stojící na pozemkové parcele č. 138, a pozemkovou parcelu č. 4/31 - ostatní v k. ú. H.) a uvedené nemovitosti odevzdat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobci (Pozemkovému fondu České republiky). Dovolání stěžovatele bylo shledáno jako nepřípustné, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v , a Dále dovolací soud konstatoval, že z povahy dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, plyne, že jím lze napadnout pouze rozhodnutí odvolacího soudu, a proto bylo zastaveno dovolací řízení proti rozsudku soudu I. stupně ( ).

Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné a dále zastavil dovolací řízení proti rozhodnutí soudu I. stupně, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva na soudní ochranu věci ( a násl.d, Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soudu ČR v něm, v souladu se zásadami , posoudil nepřípustnost dovolání dle a a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné, popř. řízení zčásti zastaveno, a v souladu se zákonem se vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (,

odst. 2 ): pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K tvrzenému porušení a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proto ve věci nedošlo.

Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

(-267), jak je vpředu označeno, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. ledna 2003