Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 603/02

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr, J. H., J. H., R. D., Mgr. P. N., ing. M. J., V. M., Mgr. H. K., a P. H., zastoupených Mgr. J. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2002,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelé podali dne 12. 9. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2002. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2002, jímž byl zamítnut návrh na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení , 9 odst. 2 a y ČR a ustanovení , 4 a d (dále jen ""). Současně stěžovatelé navrhovali zrušení a části , o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Návrh byl podán včas.

Stěžovatelé se návrhem podaným u Nejvyššího soudu ČR domáhali vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidátů na poslance do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to ing. P. H. a M. K., kandidujících na kandidátce č. 3 v Olomouckém kraji. Neplatnost volby těchto kandidátů spatřovali stěžovatelé v neústavnosti zakotvení minimální hranice 7 % přednostních hlasů pro přednostní přidělení mandátu a následně pak v odlišném přístupu v přidělování mandátů ve vztahu k pořadí na kandidátce, kdy se jinak posuzují přednostní hlasy nad 7 % a jinak takové hlasy pod 7 %. Podle názoru stěžovatelů ustanovení a 6 je v rozporu s ustanovením téhož zákona, s ustanoveními , 4 a 21y a su ČR. Podle argumentace stěžovatelů je stanovená hranice 7% pro přednostní volbu kandidáta nespravedlivá, neopodstatněná a představuje zásah do ústavních práv jak kandidáta, tak i voliče. Nejvyšší soud ČR rozhodoval ve věci podle (dále jen "") tak, že podaný návrh usnesením, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2002, zamítl. V odůvodnění uvedl, že z obsahu návrhu je zřejmé, že podaný návrh vybočuje z mezí soudního přezkumu voleb. Podstatou námitek stěžovatelů je totiž tvrzení o údajné neústavnosti některých ustanovení , nikoliv však tvrzení o porušení v souvislosti s volbou obou odpůrců, jež by opodstatňovalo neplatnost takové volby. Z obsahu podaného návrhu nevyplývá, že by v souvislosti s uplatňováním ustanovení o přednostních hlasech pro kandidáty došlo k jakémukoliv porušení , ani stěžovatelé ve skutečnosti netvrdí, že k porušení tohoto zákona došlo. Podle a 5 se však vyžaduje, aby závěr o neplatnosti volby kandidáta byl předně opodstatněn zjištěním, že k porušení tohoto zákona došlo. Jestliže k porušení vůbec nedošlo, pak nelze činit závěr o neplatnosti volby kandidáta na poslance, uvedl Nejvyšší soud ČR. Dále pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že pokud stěžovatelé poukazovali na údajnou protiústavnost citovaných ustanovení o 7% hranici přednostních hlasů s rozborem možných dopadů na zvolení těch či oněch kandidátů při neexistenci žádného limitu pro relevanci přednostních hlasů, nedospěl k závěru, že by tato ustanovení byla v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a neshledal tedy důvod k postupu podle ustanovení

Stěžovatelé proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podali ústavní stížnost, kterou se domáhají jeho zrušení. V rozsáhlém rozboru a argumentaci dovozují porušení výše uvedených ustanoveníy ČR ay. Stěžovatelé především uvedli, že zakotvení minimální hranice 7 % přednostních hlasů pro případné přednostní přidělení mandátu a následně odlišný přístup v přidělování mandátů ve vztahu k pořadí na kandidátce, kdy se jinak posuzují přednostní hlasy na 7% a jinak pod 7%, je v rozporu s a su ČR au. Zakotvení dvou odlišných postupů vůči kandidátům na kandidátce jedné strany považují stěžovatelé za diskriminaci, a to diskriminaci jak kandidáta, tak i diskriminaci voličů, čímž jsou podstatně porušena ustanovení , 9 odst. 2 a 18y ČR a y. Dále stěžovatelé uvedli, že stanovením 7% hranice pro to, aby byly pro kandidáty volební strany započítány přednostní hlasy, je stanovení určité početní meze, která omezuje kandidáta v jeho právu být volen. Toto omezení spočívá v tom, že s jeho přednostními hlasy je nakládáno jinak než s přednostními hlasy kandidáta, jehož přednostní hlasy hranice dosáhly, a stanoví mu tedy jiné podmínky pro případné získání mandátu. Tento postup stanovení mezí práv je v rozporu s y. Současně stanovením hranice 7% byla narušena rovnost před zákonem a kandidáti tak mají odlišné podmínky pro přístup k voleným funkcím. Tím, že se odlišně zachází s přednostními hlasy, je narušena rovnost voličů ve smyslu jejich rovného volebního práva. Uvedené je porušením a 4y. Stěžovatelé proto žádali, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí. Současně stěžovatelé navrhovali, aby Ústavní soud zrušil ustanovení a dále, aby z ustanovení citovaného zákona vypustil blíže nespecifikovanou část.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud v Brně jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že obsahem ústavní stížnosti jsou především námitky stěžovatelů stran neústavnosti v návrhu uváděných částí . Tyto výhrady byly již obsahem jejich návrhu na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby poslance v řízení před Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud na ně již podrobně reagoval na str. 4 a 5 napadeného usnesení a z důvodů tam uvedených nedospěl k závěru o nutnosti postupu podle , a proto plně odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že podanou ústavní stížnost pokládá za neopodstatněnou.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených vě, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnost, je názor stěžovatelů, že citovaná úprava je protiústavní a porušuje jak práva kandidátů, tak i práva voličů. Ústavní stížnost sice směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, argumentace stěžovatelů však směřuje proti označeným ustanovením , v nichž spatřují právě rozpor s citovanými ustanovenímiy ČR ay. V argumentaci již není blíže uvedeno, jaká základní práva stěžovatelů byla porušena napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, pokud toto porušení nemá Ústavní soud spatřovat v samotné skutečnosti, že nebylo vyhověno jejich návrhu. Ústavní soud přezkoumal postup Nejvyššího soudu ČR v předmětné věci a dospěl k závěru, že jeho postup byl v souladu se zákonem i ústavním pořádkem České republiky a nedošlo jím k porušení žádných základních práv stěžovatelů. Nicméně k meritu věci považuje Ústavní soud za potřebné ještě uvést, že obdobnou otázkou se Ústavní soud již nepřímo zabýval (viz. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

) a vyjádřil názor, že postavení kandidáta na kandidátníě je dáno dobrovolností ucházet se o mandát, tudíž kandidát je nucen podřídit se vnitrostranickým předpisům politické strany, ale též právnímu režimu, který upravuje postavení a práva politických stran ve volbách. Otázka pořadí na kandidátníě je sama o sobě důsledkem y ČR, podle něhož se volby do Poslanecké sněmovny konají podle zásad poměrného zastoupení. K těmto zásadám náleží i existence kandidátních listin, na kterých jsou v pořadí určeném podle předem stanovených pravidel uvedeni kandidáti, kteří kandidují za volební stranu. Není ústavně námitek, aby toto pořadí bylo zcela určeno volební stranou a voliči neměli žádnou možnost je měnit, lze však voličům umožnit, aby pořadí změnili. Kandidát se souhlasem s kandidováním podřizuje jak pravidlům volebního zákona, tak i pravidlům sestavování kandidátních listin, které je vnitřní věcí politické strany. Pokud jde o princip přípustnosti hranice přednostních hlasů, zabýval se touto otázkou v jiných souvislostech Ústavní soud rovněž (viz nález Ústavního soudu č. 88/1997 Sb.).

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu na zrušení ustanovení a části ustanovení , o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu ( a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu