Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 696/01

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele F. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne

7.11.2001, sp. zn. , za účasti Krajského soudu

v Plzni, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. M. A-vou, jako

účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení: 1) Okresního soudu

v Rokycanech a 2) Zemědělského družstva O. se sídlem v O., takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11. 2001, sp. zn.14 Co 637/2001, se zrušuje.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje

veškeré náležitosti předepsané , o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "

Sb."), a nebyl tedy důvod pro její odmítnutí, napadá stěžovatel

rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co

637/2001, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Rokycanech ze dne 3.7.2001, sp. zn. .

Předmětným rozsudkem okresní soud rozhodl o žalobě

stěžovatele proti žalovanému Zemědělskému družstvu O., o zaplacení

35.971,40 Kč s příslušenstvím tak, že Zemědělskému družstvu O.

(dále jen "zemědělské družstvo") uložil povinnost zaplatit

stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku 18.027,50 Kč

s úrokem z prodlení, blíže označeným ve výroku předmětného

rozsudku.

Žaloba o 17.943,90 Kč, a o příslušenství pohledávky ve výši

35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení, byla zamítnuta.

Dále bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na

náhradu nákladů řízení.

Jak z obsahu ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud,

stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání.

S ohledem na tuto skutečnost vyčkal Ústavní soud rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR o podaném mimořádném opravném prostředku.

Dne 7.5.2002 Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 28 Cdo

111/2002-127, odmítl dovolání stěžovatele, jako nepřípustné.

Dovolací soud v odůvodnění předmětného usnesení konstatoval, že

při posuzování dovolání vycházel z ustanovení bodu 1. hlavy první

dvanácté části , jímž byl změněn a doplněn

(dále jen "") s tím, že přípustnost

dovolání posoudil (v souladu s dovolacím důvodem) podle § 237

odst. 1 písm. b)

Jak dále konstatoval Nejvyšší soud, dovolání směřovalo proti

rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co

637/2001, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ze dne

3.7.2001, č.j. -97 (ve výroku, jímž byla zamítnuta

žaloba ve věci samé do částky 17.943,90 Kč a do příslušenství

pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení).

Při výkladu ustanovení dospěl

Nejvyšší soud k závěru, že v daném případě pouze první ze dvou

rozsudků soudu prvního stupně (tj. rozsudek Okresního soudu

v Rokycanech ze dne 30.8.2000, čj. -72) vyhovuje

podmínkám, výše uvedeného , neboť

pouze tímto rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci samé jinak, než

v dřívějším rozsudku, protože prvostupňový soud byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Nejedná se tedy o dovolání přípustné a z tohoto důvodu, Nejvyšší

soud dovolání odmítl.

Po odmítavém výroku dovolacího soudu přikročil Ústavní soud

k posouzení důvodnosti námitek, obsažených v ústavní stížnosti.

Z jejího obsahu je zřejmé, že podstatou nesouhlasu stěžovatele

s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho odlišný právní

názor na skutkovou stránku projednávané věci. Podle mínění

stěžovatele bylo jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům

omezeno , o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon o půdě"), tím, že k uzavření nájemní smlouvy

k nemovitostem v jeho vlastnictví došlo ze zákona, dle § 22 odst.

2 zákona o půdě, v tehdy platném znění, s účinností od 24.6.1991,

aniž k tomu bylo třeba projevu vůle i vlastníka pozemků.

V souladu se zákonným omezením vlastnického práva bylo však

nezbytné vlastníku pozemků poskytnout adekvátní náhradu, která

však, podle názoru stěžovatele, nemůže být stanovena dle vyhlášky

z doby nesvobody, neboť ta institut smluvního nájemného a soukromé

vlastnictví zemědělských pozemků vůbec nepředpokládala.

Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že je vlastníkem

pozemků v obci a v kat. území L., okres Rokycany, které jsou

v nájmu zemědělského družstva. Mezi stěžovatelem a nájemcem nebylo

dosaženo dohody ohledně výše nájemného k předmětným pozemkům,

proto sporná výše nájemného byla důvodem již předchozí žaloby

stěžovatele, kdy spor byl ukončen pravomocným rozsudkem ze dne

1.2.1996, jímž byla výše nájemného stanovena v částce 3,-Kč za 1

m2, podle

Pro neplacení nájemného zemědělským družstvem podal

stěžovatel proti nájemci žalobu na zaplacení dlužného nájemného za

období od 1.3.1994 do 28.2.1997, včetně úroků z prodlení. Obecné

soudy však v tomto případě jeho žalobě na zaplacení částky

112.671,- Kč s příslušenstvím vyhověly pouze částečně, když podle

názoru stěžovatele bezdůvodně nepřihlédly při stanovení výše

obvyklého nájemného k hodnotě pronajaté věci, k výši obvyklého

nájemného a dále ke skutečnosti, že v mezidobí došlo ke změně

příslušných oceňovacích předpisů. Všechny tyto výše uvedené

skutečnosti proto měly být zahrnuty v právním závěru obecných

soudů, stanovujícího výši nájemného předmětných pozemků a způsobu

jeho určení. Pokud tedy obecné soudy námitky stěžovatele nevzaly

vůbec v úvahu, rozhodly prý v rozporu s dobrými mravy, požadavkem

právní jistoty a principy právního státu.

Z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 3.7.2001,

č.j. -97, se zjišťuje, že označený soud rozhodl o žalobě

stěžovatele proti Zemědělskému družstvu O. o 35.971,40 Kč

s příslušenstvím tak, že zemědělskému družstvu uložil zaplatit

stěžovateli do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku

18.027,50 Kč, s úrokem z prodlení ve výši, ve výroku citovaného

rozsudku blíže rozvedeném (výrok , zde označený I., nabyl právní

moci dne 27.7.2001).

Žaloba na zaplacení 17.943,90 Kč, a o příslušenství

pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení,

byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá

právo na náhradu nákladů řízení (výrok v těchto částech označený

jako II. a III., nabyl právní moci dne 19.11.2001).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že při svém

rozhodování se řídil právním názorem odvolacího soudu, vysloveným

v zrušujícím usnesení ze dne 14.5.2001, č.j. -91,

a dospěl k závěru, že v dané právní věci se jedná o spor ohledně

výše nájemného u pozemků ve výměře 12.519 m2. Podle názoru

odvolacího soudu činí nájemné za předmětné pozemky 6.259,50 Kč

ročně, když za období od 1.3.1994 do 28.2.1997 činí celkem

18.778,50 Kč. Vzhledem k tomu, že rozsudkem tohoto soudu ze dne

30.8.2000, č.j. -72, bylo již na nájemném stěžovateli

přiznáno 751 Kč, náleží mu nyní za žalované období částka

18.027,50 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, č.j..14

-113, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně

v odvoláním napadené části, tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta

žaloba do částky 17.943,90 Kč, a co do příslušenství pohledávky ve

výši 35.971,40 Kč, nad přiznané úroky z prodlení, a ve výroku

o nákladech řízení.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku stručně zopakoval

právní a skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů

v průběhu řízení, a jež byly podrobněji rozebrány v jeho

jednotlivých usneseních, zejména pak v usnesení ze dne 14.5.2001,

kde vyslovil a podrobně odůvodnil svůj právní názor, že při určení

výše nájemného je třeba vycházet z vyhl. č. o cenách

staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva

osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. ").

Odvolací soud zdůraznil, že nájemní vztah k pozemkům ve

vlastnictví stěžovatele vznikl na základě § 22 odst. 2 zákona

o půdě v původním znění. Zákon o půdě nabyl účinnosti dnem

24.6.1991, kdy došlo rovněž ke vzniku předmětného nájemního

vztahu. Nájemné se stanoví především dohodou mezi pronajímatelem

a nájemcem, nelze-li však dospět k dohodě, náleží podle ustálené

judikatury pronajímateli nájemné ve výši, která je v daném místě

a čase obvyklá, přičemž je nutno vycházet ze stavu nemovitostí

v okamžiku vzniku nájemního vztahu.

Pokud odvolací soud řešil otázku, co lze považovat za nájemné

v daném místě a čase obvyklé, vycházel z ustanovení § 853

(dříve , ve znění

platném do 31.12.1991), podle kterého občanskoprávní vztahy, pokud

nejsou zvláště upraveny ani tímto ani jiným zákonem, se řídí

ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem a účelem

jim nejbližší. Takovým vztahem bylo, podle názoru odvolacího

soudu, přenechání nemovitostí k dočasnému užívání podle § 397

a následujících ustanovení , ve znění platném

do 31.12.1991. Výši úhrad za přenechání nemovitostí k dočasnému

užívání upravovala, s účinností od 1.1.1989 do 31.10.1991, vyhl.

č. Příslušná ustanovení výše uvedené vyhlášky vzal

odvolací soud za základ pro určení náhrady za nájem (užívání)

pozemku v místě a čase obvyklém s tím, že i případná dohoda o výši

úhrady za dočasné užívání pozemků nesměla přesáhnout výši

zjištěnou podle vyhl. č. Vzhledem k tomu, že výši

nájemného u nezemědělských pozemků žádný právní předpis

nereguluje, dospěl odvolací soud k závěru, že i za období od

1.3.1994 do 28.2.1997 je třeba při určení nájemného obvyklého

v době vzniku nájemního vztahu vycházet z vyhl. č.

K námitce stěžovatele (žalobce) odvolací soud konstatoval, že

pokud stěžovatel nepovažuje soudem určené nájemné za odpovídající

hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, když oba

účastníci nájemního vztahu se na výši nájemného nedohodli, má

stěžovatel možnost (podle § 22 odst. 9 zákona o půdě v platném

znění) nájemní vztah, založený zákonem o půdě kdykoliv vypovědět

v tříměsíční výpověďní lhůtě, neboť se nejedná o zemědělskou půdu,

jak již vysvětlil odvolací soud ve svém usnesení ze dne 29.3.2000.

Ústavní soud si vyžádal k předmětné ústavní stížnosti podle

vyjádření účastníka

a vedlejších účastníků řízení.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni, jako účastník

řízení ve vyjádření pouze stručně odkázala na odůvodnění ústavní

stížností napadeného usnesení s tím, že na důvodech v něm

uvedených i nadále trvá.

Vedlejší účastník, označený ad 1) - Okresní soud

v Rokycanech, ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne

30.9.2002, rovněž pouze odkázal na obsah svého rozhodnutí.

Zemědělské družstvo O., jako vedlejší účastník ad 2) se

k ústavní stížnosti, ač vyzván, do doby projednání ústavní

stížnosti nevyjádřil.

Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele

s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, zejména s jeho právním

názorem, vyjádřeným v napadeném rozsudku tohoto soudu ze dne

7.11.2001. Stěžovatel je toho názoru, že při stanovení výše

nájemného za předmětné nezemědělské pozemky v nájmu zemědělského

družstva, za období od 1.3.1994 do 28.2.1997, mělo být přihlédnuto

k hodnotě pronajaté věci, k obvyklému nájemnému v daném místě

a čase a zejména ke změně oceňovacích předpisů, které nabyly

v mezidobí účinnosti.

Jinak řečeno, jestliže v označeném období docházelo ke změnám

ve způsobu výpočtu nájemného a jeho výše dle tehdy platných

právních předpisů, měl k této skutečnosti odvolací soud

přihlédnout.

Ústavní soud si k prošetření důvodnosti námitek, obsažených

v ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu, vedeného u Okresního

soudu v Rokycanech pod sp. zn. , ze kterého zjistil

následující:

Stěžovatel se žalobou podanou v roce 1997 domáhal, aby

žalovanému zemědělskému družstvu bylo uloženo, zaplatit mu

112.671,-Kč se 17% úrokem od 1.1.1995 do zaplacení, z důvodu

dlužného nájemného z pronajatých pozemků. Žalobu stěžovatel

odůvodnil tím, že je vlastníkem pozemků parc. č. 543 a parc. č.

544 v katastrálním území L. Žalované zemědělské družstvo užívá

tyto pozemky o celkové ploše 12.519 m2. Tato plocha je zčásti

plochou stavební, zčásti plochou manipulační a je tvořena

i komunikací. Za užívání těchto pozemků však zemědělské družstvo

stěžovateli neplatí, neboť k dohodě o výši úhrady mezi stranami

právního vztahu nedošlo.

V projednávané věci rozhodl Okresní soud v Rokycanech nejprve

rozsudkem ze dne 19.10.1999 tak, že zemědělskému družstvu uložil

zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku

112.671,-Kč s úroky ve výši 17% z jednotlivých dlužných částek,

počínaje od 1.1.1995 do zaplacení, a ve zbytku žalobu zamítl. Dále

rozhodl o nákladech řízení. Na základě odvolání zemědělského

družstva byl výše označený rozsudek soudu prvního stupně zrušen,

když odvolací soud konstatoval, že se jedná o nájemní vztah

založený ex lege ustanovením § 22 odst. 2 zákona o půdě (ve znění

platném od 24.6.1991, nyní § 22 odst. 3 zákona o půdě),

s účinností od 24.6.1991, a při stanovení výše úhrady nájemného za

období od 1.3.1994 do 28.2.1997, je třeba vycházet z právní úpravy

náhrady za dočasné užívání pozemků, obsažené ve vyhl. č. 182/1988

Sb.

V rozsudku okresního soudu ze dne 30.8.2000, č.j. 5

C 164/99-72, uložil soud prvního stupně zemědělskému družstvu

zaplatit stěžovateli 36.722,40 Kč se 16% úrokem z jednotlivých

dlužných částek nájemného, počínaje dnem 1.1.1995 do zaplacení; ve

zbytku žalobního návrhu byla žaloba stěžovatele zamítnuta.

Také tento, výše označený rozsudek prvostupňového soudu, byl

zrušen usnesením odvolacího soudu v odvoláním napadené části, tj.

do částky 35.971,40 Kč, dále ohledně příslušenství této pohledávky

i ohledně výroku o nákladech řízení. Důvodem zrušujícího

rozhodnutí krajského soudu byla skutečnost, že soud prvního stupně

zcela nerespektoval právní názor odvolacího soudu, kterým byl ve

svém rozhodování vázán.

V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Rokycanech

rozsudkem ze dne 3.7.2001 tak, jak bylo již výše konstatováno

s tím, že označený rozsudek byl potvrzen v odvoláním napadené

části rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel shodně jako v ústavní

stížnosti, argumentoval již v řízení před obecnými soudy, a ty se

jeho námitkami velmi obsáhle zabývaly, ale zcela pominuly, že

jejich odkaz na ustanovení § 16 odst. 4, § 15 a § 14 odst. 1,

odst. 2 vyhl. č. je nutno konkretizovat s ohledem na

různé znění předmětné vyhlášky.

Krajský soud ve svém usnesení ze dne 14.5.2001, sp. zn. 14 Co

720/2000, správně vyložil, že při stanovení výše nájemného

v daném místě a čase obvyklém, je třeba vycházet z náhrady za

dočasné užívání pozemku, neboť tento právní vztah je vztahu

nájemnímu nejbližší již z toho důvodu, že do nabytí účinnosti

zákona o půdě (24.6.1991) náš právní řád nájemné k pozemkům

neupravoval, takže nebylo možno jednoznačně zjistit nájemné

obvyklé v daném místě i čase. Jak vyplynulo z žalobního návrhu

stěžovatele, k dohodě o výši nájemného mezi účastníky nedošlo,

takže byly obecné soudy nuceny přikročit ke stanovení výše

nájemného za žalované období od 1.3.1994 do 28.2.1997 za pozemky

v katastrálním území Litohlavy, okresu Rokycany, které, v době

vzniku nájmu byly vedeny v evidenci nemovitostí jako zastavěná

plocha a nádvoří. Oba soudy mimo pochybnost rovněž správně v této

souvislosti dospěly k závěru, že výše nájemného za zastavěné

pozemky (nenáležející do pozemkového půdního fondu) musí vycházet

ze znění vyhl. č. , ovšem ve znění platném k době

vzniku nájmu, tj. k datu 24.6.1991.

Za této situace oba obecné soudy pochybily, pokud při

stanovení výše nájemného vycházely ze znění vyhl. č. ,

platného do 31.8.1990, a nikoli z vyhl. č. , ve znění

vyhl. č. , vyhl. č. a vyhl. č. 40/1991

Sb. Obecné soudy tedy sice dospěly ke správnému právnímu závěru,

jak již bylo shora uvedeno, že nájemní vztah vznikl k datu

24.6.1991 (dle § 22 odst. 2 zákona o půdě), k tomuto datu bylo

také nutné stanovit i obvyklé nájemné s tím, že náhrady za dočasné

užívání pozemku v této době upravovala vyhl. č. , ale

předmětnou vyhlášku neaplikovaly v odpovídajícím znění; v dané

věci tedy prakticky ve znění vyhl. č. , která nabyla

účinnosti 1. 10.1990, a jež mimo jiné novelizovala právě

ustanovení § 14 odst. 1, odst. 2 a ustanovení § 16 odst. 1, odst.

4 vyhl. č.

Nesprávnou aplikací znění příslušného právního předpisu došlo

v projednávané věci ze strany Krajského soudu v Plzni k porušení

, y a y.

Po shrnutí všech výše uvedených skutečností proto Ústavní

soud vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek Krajského soudu

v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. , podle § 82 odst.

3 písm. a) , zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. prosince 2002