Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 680/02

Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2002, čj. - 16, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, čj. - 24, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 8. 2002, čj. - 37,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d.

Stěžovatel uvádí, že podáním ze dne 5. 11. 2001 navrhl Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby vynesl rehabilitační deklaratorní rozhodnutí dle , o soudní rehabilitaci, resp. , o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ve věci jeho trestního stíhání pro účastenství na trestném činu záškodnictví, jež probíhalo s pětidenním přerušením v lednu 1990, způsobeným stěžovatelem odmítnutou amnestií prezidenta republiky, od 29. 6. 1989 do 14. 1. 1991, kdy bylo zastaveno usnesením prokurátora Krajské prokuratury, čj. 1 Kv 312/89 - 1050, s odůvodněním, že skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, se nestal. Stěžovatel se tímto návrhem domáhal, aby byla zrušena všechna předchozí rozhodnutí vydaná v průběhu tohoto trestního řízení, včetně rozhodnutí o vzetí do vazby.

Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 9. 1. 2002 stěžovatelův návrh zamítl mimo jiné s odůvodněním, že stěžovatel nebyl odsouzen a že jeho trestní stíhání bylo zastaveno, protože se skutek nestal, a proto v daném případě nebylo co rehabilitovat.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 3. 2002 zamítl s odůvodněním, že pro neexistenci pravomocného odsuzujícího rozhodnutí a zameškání lhůty k zahájení přezkumného řízení dle zákona o soudní rehabilitaci, nebylo možné návrhu vyhovět.

Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), e), f), g), k) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 13. 8. 2002 pro nepřípustnost s odůvodněním, že nebylo napadeno rozhodnutí ve věci samé.

S odkazem na ustanovení § 4 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a vzhledem ke skutečnosti, že došlo k omezení jeho osobní svobody na základě politické objednávky, se stěžovatel domnívá, že má nárok na morální satisfakci.

Z výše uvedených, jakož i z dalších, důvodů, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. , Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 9. 1. 2002, čj. - 16, byl zamítnut návrh stěžovatele na soudní rehabilitaci dle , o soudní rehabilitaci. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, čj. - 24, bylo citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrzeno. Dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo dne 13. 8. 2002 usnesením Nejvyššího soudu ČR, čj. - 37, odmítnuto jako nepřípustné.

Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, zjevně neopodstatněná a v části, ve které napadá rozhodnutí krajského a vrchního soudu, podaná po lhůtě stanovené v ustanovení , o Ústavním soudu.

Ústavní soud se v otázce přípustnosti dovolání zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR v tom smyslu, že dovolání stěžovatele je dle ustanovení § 265a trestního řádu nepřípustné, a to z toho důvodu, že dovoláním bylo napadeno rozhodnutí, které nespadá do taxativního výčtu ustanovení § 265a odst. 2 vymezujícího rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné. Dovoláním tedy bylo napadeno rozhodnutí, proti němuž trestní řád dovolání dle ustanovení § 265a nepřipouští, a odmítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu proto nelze cokoli vytknout.

Dle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání byla tímto posledním prostředkem k ochraně práv stěžovatele stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. Ze spisového materiálu vyplývá, že zamítavé rozhodnutí o této stížnosti bylo stěžovateli doručeno dne 10. 4. 2002. Ústavní stížnost proti rozhodnutím vrchního a krajského soudu však byla stěžovatelem odeslána až dne 29. 10. 2002, z čehož vyplývá, že byla podána opožděně.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky nijak dotčena. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze se Ústavní soud meritorně nezabýval, vzhledem k tomu, že ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla podána opožděně.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením a odst. 1 písm. b) , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout jako zčásti zjevně neopodstatněnou a zčásti podanou po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2002

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu