Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 694/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného advokátem JUDr. M. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, č.j. -184, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 7. 11. 2002 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, č.j. -184 (pozn.: v návrhu výroku je uvedeno č.j. -284, z ústavní stížnosti však vyplývá, že se jedná o písařskou chybu), neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle d a y.

Napadeným usnesením bylo podle a odmítnuto jako opožděně podané dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2001, č.j. -168. Posledně citovaným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 11. 2000, č.j. -132, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu kultury ČR o zaplacení částky 33.190.177,-- Kč s příslušenstvím; dále tímto rozhodnutím byl zamítnut návrh stěžovatele na připuštění dovolání. Jak vyplynulo z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, stěžovatel v dovolání tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a že spočívá na nesprávném posouzení věci; současně zdůvodňoval včasnost svého dovolání tím, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje poučení o možnosti podat dovolání, a že proto lhůta pro podání dovolání podle ve znění účinném od 1. 1. 2001 činí 4 měsíce od doručení rozsudku (tj. ode dne 22. 4. 2002). K tomu Nejvyšší soud uvedl, že podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ šlo i nyní, protože odvolací soud věc ve shodě s bodem 15. hlavy I. části dvanácté rovněž projednal podle dosavadního znění Vzhledem k tomu bylo třeba podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, tj. do 22. 5. 2002. Dovolání však bylo stěžovatelem podáno až dne 24. 6. 2002. K otázce absence poučení v rozsudku odvolacího soudu dovolací soud konstatoval, že ustanovení věta druhá ve znění účinném od 1. 1. 2001, kterým stěžovatel zdůvodňoval včasnost podaného dovolání, nelze vzhledem k citovaným přechodným ustanovením aplikovat. Kromě toho předmětné poučení je plně v souladu s ve znění účinném do 31. 12. 2000, jakož i s judikaturou Ústavního soudu (např. nález ze dne 31. 5. 1994,

sp. zn.

), neboť přípustnost dovolání je vázána na splnění další omezující podmínky, jíž je závěr dovolacího soudu o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud jej náležitě nepoučil o jeho procesních právech (zda je či není oprávněn obrátit se na Nejvyšší soud s dovoláním), a to i přes skutečnost, že v době vydání druhostupňového rozhodnutí již platil novelizovaný , který stanovil jiné podmínky pro podání dovolání než úprava předchozí, avšak dle přechodných ustanovení se na dané řízení zřejmě měla vztahovat úprava dřívější. Nejvyšší soud mohl dospět k názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu a mohl o dovolání věcně rozhodnout. Naopak rozsudek odvolacího soudu vyvolal ve stěžovateli dojem o absolutní nepřípustnosti možnosti podat dovolání. Pokud za této situace odmítl dovolací soud stěžovatelovo dovolání pro údajnou opožděnost, byl jeho postup ryze formalistický. Odkaz na výše citovaný nález Ústavního soudu je nepřípadný, neboť se týkal jiné právní úpravy. Naopak z uvedeného nálezu lze dovodit, že odvolací soud pochybil tím, že řádně nepoučil stěžovatele o jeho procesním právu podat dovolání, k jakému soudu a v jaké lhůtě, to vše za situace, kdy právní úprava připouštěla, aby se dovolací soud věcně zabýval dovoláním, i když jeho návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl. Stěžovatel poukazuje na současnou právní úpravu, kdy poučení o dovolání je v takovýchto případech povinnou součástí rozhodnutí odvolacího soudu. V důsledku nesplnění poučovací povinnosti došlo porušení práva stěžovatele využít stanoveného postupu k ochraně jeho práv. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Úvodem je třeba poznamenat, že otázkou výkladu zmíněných přechodných ustanovení se Ústavní soud již v řadě obdobných případů zabýval a dospěl k závěru, že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté, hlavy I., bodu 17. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou (např. usnesení ze dne 24. 1. 2002,

sp. zn.

, ze dne 25. 1. 2002,

sp. zn.

, ze dne 15. 11. 2001,

sp. zn.

, a ze dne 20. 2. 2002,

sp. zn.

). Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle d (srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

).

Pokud stěžovatel poukazuje na ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001, vzhledem k tomu, že Ústavním soud nespatřuje žádné pochybení v interpretaci přechodných ustanovení (viz výše), je třeba vycházet ze znění účinného do 31. 12. 2000, jež poučovací povinnost, pokud jde o dovolání, nestanovovalo. Argumentace stěžovatele zněním po novele ( ), jak již v napadeném usnesení konstatoval Nejvyšší soud, není tedy namístě; to platí i o argumentaci nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, neboť uvedený nález řeší právně rozdílnou situaci. Tvrdí-li ostatně stěžovatel, že údajně vadné poučení odvolacího soudu u něj "vyvolalo dojem o absolutní nepřípustnosti možnosti podat dovolání", jeho procesní kroky tomu neodpovídají, protože v řízení před odvolacím soudem si vytvořil podmínky, aby mohl dovolání podat, když vznesl návrh, aby tento soud vyslovil, že dovolání je přípustné, a následně, když byl jeho návrh zamítnut, toto dovolání podal, avšak po zákonem stanovené lhůtě. Zbývá k tomu dodat, že bylo na stěžovateli, jenž v té době byl kvalifikovaně právně zastoupen, aby zvolil adekvátní právní prostředky k realizaci svých zájmů.

S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu