Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 493/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2002, čj. - 152,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

M. P. (dále též "stěžovatel") svou včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 8. 2002, napadl usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále též "dovolací soud") ze dne 22. 5. 2002, čj. - 152. Svou ústavní stížnost doplnil stěžovatel podáním ze dne 29. 10. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2002.

Výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný ve sporu o vyklizení bytu. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvostupňový rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, čj. - 49, žalobě na vyklizení bytu vyhověl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 17. 2. 2000, čj. - 85, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem ze dne 21. 7. 2000, čj. - 113, soud prvního stupně žalobě opět vyhověl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2001 čj. - 133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje po formální stránce všechny předepsané náležitosti.

Stěžovatel uvedl, že dovolací soud se vůbec nezabýval "meritem důkazů", které stěžovatel v průběhu řízení před soudy obou stupňů předložil a soustředil se pouze na otázku existence společné domácnosti. Stěžovatel napadl především hodnocení důkazů obecnými soudy v prvním a druhém stupni. Namítl, že všechny soudy, před nimiž probíhalo řízení, porušily ustanovení , ( , ve znění pozdějších předpisů; dále též "OSŘ"), Dále uvedl, že: "interpretace práva byla vedena výhradně proti stěžovateli". Podle stěžovatelova názoru dovolací soud rozhodl v rozporu s ust. ve spojení s d (dále též ).

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele posuzoval citovaný soud podle , ve znění účinném do 31. 12. 2000 [viz část dvanáctá, hlava 1, bod 1, 15 a 17 ]. Přípustnost dovolání podle v dané věci neshledal a vzhledem ke skutečnosti, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nepřichází v úvahu ani přípustnost dovolání podle , b) . Podmínky přípustnosti dovolání podle rovněž nebyly dány, takže zbývalo posoudit přípustnost dovolání podle . Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolacího soudu je rozhodovací praxe soudů zcela ustálena v právním názoru na otázku společné domácnosti v ust. ( ; dále též "ObčZ"). Odvolací soud rozhodl podle Nejvyššího soudu ČR s ustálenou výkladovou praxí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].

V dané věci dovolací soud (Nejvyšší soud ČR) posuzoval, podle úpravy účinné do 31. 12. 2000, podané dovolání postupně ze dvou hledisek: 1) přípustnosti dovolání; 2) důvodů dovolání. Nebyla-li splněna podmínka první (dovolání nebylo přípustné), dovolací soud se již dále nezabýval podmínkou druhou, tj. dovolacími důvody. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na základě kterého může dovolací soud přezkoumat napadené rozhodnutí odvolacího soudu pouze za podmínek striktně vymezených příslušnými ustanoveními . Pokud nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání, dovolací soud nebyl oprávněn zabývat se meritem věci.

Ústavní soud hodnotil, zda dovolací soud ústavně konformním způsobem aplikoval předpisy procesního a hmotného práva. Podle ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2000, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud posuzoval otázku zásadního právního významu ve shodě s obsahem usnesení sp.zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., C. H. Beck, Praha 1996, str. 345. Podle tohoto usnesení je za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení zásadního významu právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí obecného soudu, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.

Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, aplikací procesního právního předpisu a hmotně právního předpisu (zejména ust. ObčZ), neporušil ústavně zaručená základní lidská práva a svobody stěžovatele, pokud dovoláním napadené rozhodnutí, jak uvedeno výše, neshledal zásadně významným po právní stránce

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před Nejvyšším soudem ČR, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2002

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu