Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 471/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném L. H., zastoupeného JUDr. Ing. P. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 23. dubna 2002,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podaným a formálně bezchybným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne

23. dubna 2002 s tím, že jeho vydáním bylo zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (spravedlivý proces) zakotvené v d (dále jen).

Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, návrhem napadené usnesení odmítl podle

§ 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále jen tr. ř.) dovolání navrhovatele, když uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Nejvyšší soud ČR zaujal v označeném rozhodnutí stanovisko podle kterého dovoláním, které zakotvila do trestního řádu jeho novela (, s účinností od 1. 1. 2002), mohou být napadena pouze taková rozhodnutí soudu druhého stupně, jež nabyla právní moci v době po

1. 1. 2002. V posuzované věci však bylo trestní řízení vedené proti navrhovateli pravomocně skončeno vyhlášením rozsudku odvolacího soudu dne 6. 12. 2001, tedy přede dnem účinnosti novely, a proto je dle názoru dovolacího soudu takto podané dovolání nepřípustné.

V podaném návrhu s takto přijatým závěrem dovolacího soudu navrhovatel nesouhlasí, s poukazem na to, že zmíněná novela neobsahuje ustanovení, které by nepřipouštělo dovolání proti rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání pravomocně skončeno před nabytím účinnosti , když navíc lhůtu k podání dovolání zákon neváže na právní moc rozhodnutí, ale na den jeho doručení. Nesouhlasí takto v dané věci se závěry Nejvyššího soudu ČR stran interpretace a aplikace zásady, že časová působnost trestního řádu stojí na principu, že trestní řízení se koná podle zákona účinného v době řízení. Neexistenci přechodných ustanovení v novele nelze takto přičítat k tíži odsouzeného, neboť je nutné vycházet z toho, že výše uvedená zásada je obecně platná a začíná působit dnem účinnosti nové právní úpravy do budoucna. Označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR proto navrhl zrušit.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření poukázal na obsah svého rozhodnutí a důvody v něm uvedené a poukázal i na to, že nemožnost dosažení revize dřívějších meritorních rozhodnutí soudů druhého stupně prostřednictvím dovolání garantuje také právní jistoty obviněných. Pravomocná rozhodnutí učiněná přede dnem 1. 1. 2002 byla vzhledem k předchozí úpravě zásadně nezměnitelná a napadnutelná jen omezeným okruhem mimořádných opravných prostředků. Právní názor vyslovený navrhovatelem by tak znamenal, že za stejné situace by mohla být napadena uvedená rozhodnutí i nejvyšším státním zástupcem, a to v neprospěch obviněného. Má za to, že v označeném rozhodnutí přijatý závěr nezasáhl ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele s tím, že navrhl, aby Ústavní soud postupem dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podaný návrh jako zjevně neopodstatněný, odmítl.

Návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem podaného návrhu je přesvědčení navrhovatele, že dovolání je přípustné i v případě, že směřuje proti druhostupňovému rozhodnutí, které nabylo právní moci před účinností , tedy před 1. 1. 2002, a postupem Nejvyššího soudu ČR mu tak byla odepřena spravedlnost (denegatio iustitiae). Ústavní soud po zvážení všech okolností případu, argumentace vedené navrhovatelem i vyjádření Nejvyššího soudu ČR, dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu ČR není v rozporu s ústavně zaručenými právy navrhovatele. Samotné právo na dovolání totiž ústavně zaručeno není, a to s poukazem na ústavní řád republiky či mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. Právo dovolání, jako právo na mimořádný opravný prostředek, jde takto nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. Ohledně procesněprávních aspektů dovolání (stran jeho přípustnosti), ve vztahu k rozhodnutím, která nabyla právní moci před 1. 1. 2002, neshledal Ústavní soud, že by postup Nejvyššího soudu ČR v předmětné věci byl v rozporu s ústavně zaručenými právy navrhovatele. Ten v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil ( tr. ř.) svůj právní názor, který zaujal v souladu s ústavně zaručenou zásadou nezávislosti soudní moci. Z hlediska ochrany ústavnosti, na jehož základě je dána ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných, nelze proti označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, ničeho namítat. V krátkém exkurzu do současné nauky lze upozornit, že i ta má za to, že procesní úkony v průběhu trestního řízení se provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. Zákon totiž umožňuje podat dovolání jen v případě, kdy to "zákon připouští", čímž se rozumí to, že dovolání je přípustné proti druhostupňovým rozhodnutím, která nabyla právní moci za účinnosti právní úpravy dovolání, tedy od 1. 1. 2002. Rozhodnutí z doby před tímto datem jako předmět dovolání označit nelze, a proto jsou nepřípustná [§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Napadeným rozhodnutím nebyla zasažena ústavně zaručená základní práva navrhovatele, a to ani základní právo jím označené.

S poukazem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu