Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 342/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným A. Č., zastoupeného Mgr. T. F., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 6. 12. 2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 21. 9. 2000,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 27. 5. 2002 se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 6. 12. 2001 a s ním spojeného rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 21. 9. 2000. To s tím, že vydáním uvedených rozhodnutí a postupem tomu předcházejícím byla zasažena jeho ústavně zaručená práva stanovená v a d (dále jen), jakož i , 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že označeným rozsudkem téhož soudu byl navrhovatel uznán vinným pokusem k trestnému činu vydírání podle § 8 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) k § 235 odst. 1, 2 písm. b) odst. 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, a to jak sám, tak i prostřednictvím své obhájkyně. Poukázal na to, že rozsah provedeného dokazování i jeho obsah neumožnil nalézacímu soudu dospět k závěru o jeho vině, zejména pro rozpory v učiněných svědeckých výpovědích. Poukázal i na to, že při srovnávání s výsledky vyšetřování vznesl námitku podjatosti vůči vyšetřovatelce činné v jeho trestní věci a proto se také odmítl s výsledky vyšetřování seznámit, když seznámení nemohlo být za dané situace uskutečněno, přičemž obžaloba v jeho trestní věci byla podána ještě předtím než bylo nadřízeným orgánem na základě stížnosti navrhovatele o zmiňované podjatosti vyšetřovatelky rozhodnuto. V takovém postupu pak spatřuje výrazné omezení svého práva na obhajobu. O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze, který rozhodl rozsudkem, č.j. -1102 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině i ve výrocích o trestu a o povinnosti k náhradě škody a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že navrhovatele (i spoluobviněného) uznal vinným spolupachatelstvím podle § 9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na náležité objasnění předmětné trestné činnosti navrhovatele, včetně rozsahu provedeného dokazování i právních závěrů z něj vyvozených. Poukázal zejména na ucelené a přesvědčivé výpovědi poškozených a důkazy je podporující. Věnoval se i námitce stran vznesení podjatosti vyšetřovatelky v uvedené trestní věci v souvislosti s možnosti navrhovatele (případně jeho obhájce) seznámit se s výsledky provedeného vyšetřování, včetně studia trestního spisu. V tomto směru poukázal na nepochybnou možnost trestní spis prostudovat (seznámit se s ním) i bez ohledu na vznesenou námitku podjatosti, o které ostatně bylo rozhodnuto v souladu s trestním řádem, kdy namítaná podjatost shledána nebyla. Vysvětlil také o které důkazy bylo rozhodnutí ve věci opřeno a proč některé důkazy neprovedl. Právně jednání navrhovatele potom kvalifikoval v souladu s novelou trestního zákona účinnou od 1. 1. 2002.

Proti označeným rozhodnutím podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti v jehož důvodech opakoval argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy (podjatost, provedení dokazování a jeho hodnocení), doplněné námitkou spočívající v tom, že odvolací soud při svém rozhodování nepřihlédl k argumentaci vedené obhájcem navrhovatele v odvolání jím podaného (dne 13. 3. 2001), Dle jeho názoru tak vydáním napadených rozhodnutí a postupem, který jim předcházel byla zasažena jeho ústavně garantována základní práva stanovená v a y, stejně jako v , 3 Úmluvy.

Ve vyjádření Vrchního sodu v Praze, které si Ústavní soud vyžádal, předseda příslušného senátu poukázal na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí s tím, že se odvolací soud důsledně zabýval argumenty navrhovatele i jeho obhájce, vypořádal se s vznesenými námitkami, když postupoval v souladu s trestním řádem (§ 254 odst. 1, platným v době rozhodování), když přezkoumal zákonnost i důvodnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo a přihlížel i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Má za to, že v řízení před obecnými soudy nebyla porušena práva navrhovatele a zejména ani jeho právo na obhajobu, když při svém rozhodování přihlédl i k novele trestního zákona účinné od 1. 1. 2002.

Vrchní státní zastupitelství v Praze svým přípisem ze dne 21. 6. 2002 se v souladu s ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, svého postavení vedlejšího účastníka v označené věci vzdalo.

Po zvážení obsahu spisového materiálu vedeného v předmětné věci, argumentace navrhovatele i vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především na tomto místě nutno připomenout, že z hlediska ústavněprávního, které jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy pátéy a stejně tak i hlavy prvé Úmluvy. Úlohou Ústavního soudu totiž není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů při nepochybném zjištění, že nelze nelézt extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např.

,

a další). Takto mu nepřísluší hodnotit ani provedené důkazy či to zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, zakotvená vě,ě či mezinárodních smlouvách, jimiž je ČR vázána. Uvedená konstatování se vztahují i na posuzovanou věc. Při hodnocení provedených důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení a tedy podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) jsou pak s ohledem na již uvedené, součástí nezávislého soudního rozhodování. Oba obecné soudy při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního řízení, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění jejich rozhodnutí. Svoje rozhodnutí opřely o řádné, odpovídajícím způsobem i rozsahem zjištěné důkazy. Odvolací soud také přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání navrhovatele a reflektoval i skutečnosti plynoucí z aktuálně platné právní úpravy v oblasti práva trestního. K námitce podjatosti je na místě uvést, že i přes podání stížnosti v tomto dílčím řízení nebrání její podaní dokončení probíhajícího úkonu trestního řízení, samozřejmě za podmínky, že nebude shledán důvod podle § 30 trestního řádu. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy podjatost označené vyšetřovatelky nebyla shledána a postup navrhovatele v této souvislosti se jeví jako vysloveně formální s prvky obstrukce. I bez ohledu na uvedené měl nepochybně dostatečné možnosti seznámit se se všemi skutečnostmi týkajícími se jeho trestní věci a obsaženými v příslušných spisových materiálech a jeho právo na obhajobu v naznačených souvislostech zasaženo nebylo. Stran toho, že odvolací soud nereagoval na argumentaci obhájce navrhovatele vedenou v podaném odvolání jde pouze o domněnku, když takto podanou argumentaci v době svého rozhodování měl odvolací soud k dispozici a z důvodů uvedených v příslušném rozsudku také vyplývá, že se touto argumentací zabýval a s ní se také přiléhavě vypořádal. Napadenými rozhodnutími tak nebyl porušen zákaz libovůle (, 4y ČR, , 3y) ani základní právo na řádný a spravedlivý proces, stejně jako nebyla porušena ani základní práva či svobody označená navrhovatelem.

S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu