Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 486/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky společnosti D. p. hl. m. Prahy, akciová společnost, zastoupené advokátem JUDr. J. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 5. 2002, čj. -26, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2002 se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 5. 2002, čj. -26. Jedná se o rozsudek pro uznání, kterým bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě o zaplacení částky 808,- Kč (výrok I. rozsudku). Současně bylo podle , (dále jen " "), rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1.750,- Kč (výrok II. rozsudku), představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1.000,- Kč (jež tvoří dva úkony právní služby po 500,- Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby) a náhradu hotových výdajů advokáta za dva úkony právní služby ve výši 2 x 75,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že při stanovení výše odměny za zastupování advokátem soud aplikoval ust. , věta prvá, část věty za středníkem s ohledem na délku, povahu a náročnost poskytovaných právních služeb.

Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, v níž polemizuje (fakticky se ovšem zřejmě jedná o polemiku jejího právního zástupce) s právními názory soudu ohledně určení nákladů řízení, obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než určuje zákon, a tudíž je v této části napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to především do práva vlastnit majetek, zakotveného v d (dále jen " "), a práva na veřejné projednání věci, zakotveného v y. Žádnou další ústavněprávní argumentaci (pokud vůbec samotné tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva za takovou argumentaci lze považovat) ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka pouze poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

(

), kde Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v y, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu dle přesvědčení stěžovatelky v její věci došlo.

Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle a 2 , tedy, že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpisem. Tímto předpisem je , kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ust. cit. vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- Kč do 1.000,- Kč (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky), činí paušální sazba odměny za zastupování 3.000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána částka nižší, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoli na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci.

Stěžovatelka sice v petitu ústavní stížnosti uvádí v záhlaví uvedené rozhodnutí jako celek, z jejího obsahu však vyplývá, že se ve skutečnosti cítí být dotčena na svých ústavně zaručených právech pouze výrokem II. napadeného rozsudku, kterým jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. K jeho výroku I., naopak neposkytla žádnou argumentaci.

Ústavní soud nejprve posoudil, zda je ústavní stížnost přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci (srov. např.

).

Z porovnání ustanovení a článku 87 odst. 1 písm. d) y je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných a konečných. Napadeným rozhodnutím v posuzované věci je rozsudek pro uznání. V případě rozsudku pro uznání lze výrok o náhradě nákladů řízení napadnout odvoláním bez jakéhokoli omezení (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. . Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 550). V dané věci stěžovatelka byla oprávněna podat odvolání. O svém právu na odvolání byla jako účastnice řízení v písemném vyhotovení rozsudku poučena. Ze spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, však vyplývá, že proti výroku o povinnosti zaplatit náklady řízení stěžovatelka odvolání nepodala. Nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které měla podle zákona k dispozici.

Ústavní soud se ex officio zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení . Podle citovaného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Takový postup v projednávané věci není možný. Ustanovení představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivně, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být efektivita ochrany ústavně zaručených práv ohrožena. V projednávaném případě tomu tak není, neboť stěžovatelka si mohla zajistit ochranu svých práv v řízení před odvolacím soudem, čehož ovšem nevyužila.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle odmítnout pro nepřípustnost. Ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku, je Ústavní soud nucen stížnost odmítnout podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu