Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 435/02

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti H. and H., podnikající na území České republiky prostřednictvím své organizační složky, zastoupené Mgr. P. J., advokátem, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2002 se společnost (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. , kterým byla zavázána zaplatit žalující straně JUDr. I. D., správci konkursní podstaty úpadce B., spol. s r.o., částku 11 707 125,90 Kč s příslušenstvím, částku 5 780 524,60 s příslušenstvím a náklady řízení. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost napadeného rozhodčího nálezu, neboť je toho názoru, že s ohledem na skutečnosti uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti takový odklad není v rozporu s veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Stěžovatelka popsala průběh řízení před rozhodčím soudem, uplatňované nároky a argumentaci stran sporu. Vyjádřila přesvědčení, že napadený nález rozhodčího soudu je zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), proti němuž nejsou další procesní prostředky ve smyslu zákona přípustné, a tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v d ("Listina"), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a patrně i y ("Ústava"). Uvedla, v čem spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v rozhodčím řízení a rozhodčímu soudu mj. vytkla, že neprovedl jí navrhované důkazy, přičemž poukázala na skutečnost, že rozhodce prof. JUDr. A. K. odmítl rozhodčí nález podepsat s odůvodněním, že považuje dokazování ve věci bez provedení znaleckého posudku za neúplné. Uvedla též, že podala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem dle zákona o rozhodčím řízení.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), odmítnout, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud především zkoumal podmínky řízení, a zabýval se otázkou, zda předmětný rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu písm. d) y ("Ústava"), resp. ve smyslu ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), které lze napadnout ústavní stížností. Přitom dospěl k obdobnému závěru, který již vyjádřil ve svém (nepublikovaném) usnesení ze dne 15. července 2002,

sp. zn.

, tedy že senát Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který ve věci rozhodoval, byl ustanoven vůlí stran ad hoc a nelze jej ztotožňovat se senátem obecného soudu. Rozhodčí soud je soukromou osobou, která je soudem jen podle názvu, nepatří do soustavy soudů podle zákona o soudech a soudcích, a není orgánem veřejné moci. Má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil. Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je činností narovnávající ve smyslu § 585 obč.zák. Výsledek pak je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřily. Rozhodčí nález nevydává rozhodčí soud, ale rozhodci. Je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen. Z tohoto pohledu Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není v řízení o ústavní stížnosti pasivně legitimován, není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu cit. ustanovení y a zákona.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby dospěl k jinému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako návrh nepřípustný odmítnout pro nevyčerpání prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na právní názor vyplývající z nepublikovaného usnesení III. senátu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, ve věci

sp. zn.

, dle něhož "Pokud tedy se účastníci dohodli na respektování rozhodčího nálezu a tím nahradili pořad práva, v důsledku této skutečnosti z vlastního a svobodného rozhodnutí stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, které zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje.".

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnout a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2002

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj