Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 260/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. B., zastoupené JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, č.j. - 83, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 9. 1999, č.j. - 63, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle písm. d) y ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména pak , , , a d (dále jen " "), a y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2002, č.j. - 96, vyplývá, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala žalobou proti B. L. vyklizení blíže určeného bytu. Obecné soudy její žalobu zamítly v podstatě s odůvodněním, že žalovanému se podařilo prokázat přechod nájmu bytu po smrti babičky jeho manželky, paní A. K., protože splnil podmínky ustanovení , když byl osobou žijící se zemřelou nájemkyní bytu ve společné domácnosti po dobu delší tří let před její smrtí a zároveň prokázal, že se jednalo o spotřební společenství trvalé povahy ve smyslu . Právní závěr obecné soudy učinily na základě rozsáhlého dokazování, v rámci kterého byla vyslechnuta řada svědků a provedeno velké množství listinných důkazů. Stěžovatelka využila k ochraně svých tvrzených práv ještě i mimořádného opravného prostředku, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 9. 2002, č.j. - 96, tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost a navrhla jejich zrušení, a to s odůvodněním, že se domnívá, že celé ustanovení je protiústavní, když omezuje vlastníka nemovitosti ve výběru uživatelů bytu, neguje celé vlastnictví jako takové a omezuje jeho výkon a neodpovídá současné ekonomické situaci, kdy ona a její právní předchůdkyně, restituentka nemovitosti, musely akceptovat stávající nájemní vztahy a jejich následnou ochranu . Vyjma neústavnosti celého ustanovení stěžovatelka neuvádí jakékoliv jiné námitky.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [ odst. l písm. a), , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( y ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Ústavní soud konstatuje, že ze zjištěného skutkového stavu se nepodává, že by obecné soudy při svém rozhodování vybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je , , ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v y. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že bylo rozhodováno na základě skutkových zjištění učiněných po velmi rozsáhlém dokazování a obecné soudy následně po pečlivé úvaze vyvodily zcela ústavně konformní právní závěry, které v žádném případě nelze označit za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s těmito skutkovými zjištěními. Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti neuvádí a nenamítá, že by se obecné soudy tímto způsobem měly dopustit porušení jejích ústavně zaručených práv, když její námitky směřují výhradně proti ústavnosti celého ustanovení , jehož zrušení stěžovatelka navrhuje. Z tohoto pohledu proto Ústavní soud hodnotí ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Námitku rozporu citovaného ustanovení s u stěžovatelka uvedla nejen u odvolacího soudu, ale i u soudu dovolacího, když oba soudy se zcela ústavně konformním způsobem s touto námitkou vypořádaly. V tomto směru Ústavní soud odkazuje zejména na pečlivé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které ovšem nebylo předmětem přezkumu před Ústavním soudem. Nadto o ústavnosti a aplikovatelnosti sporného ustanovení nemá Ústavní soud důvod pochybovat, jak potvrzuje jeho ustálená judikatura v obdobných věcech (srov. usnesení,

sp. zn.

, a

, nebo nález,

sp. zn.

). Ústavní soud tak ve své judikatuře potvrzuje názor o možnosti ústavně konformního výkladu ustanovení i ve sporných případech (viz citovaný nález) a také potvrzuje, že případné tvrdosti vyplývají z formalistického a doslovného znění tohoto ustanovení (v některých případech) lze napravit odkazem na ustanovení . Za této situace nelze ústavní stížnost považovat za důvodnou a způsobilou založit protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů, když námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti směřují výhradně proti ústavnosti aplikovaného ustanovení , kterou ale Ústavní soud ve smyslu výše uvedených úvah nemá důvod zpochybnit, stěžovatelka sama pak nevznáší jakékoliv pochybnosti o dodržení ústavně garantovaných principů spravedlivého procesu (ani porušení jiných práv) v řízení před obecnými soudy a ani z učiněných zjištění nevyplývají. Ústavní stížnost tak nelze shledat jako opodstatněnou, a protože projednání akcesorického návrhu na zrušení ustanovení zákona lze popřát sluchu jen tehdy, je-li přijata samotná ústavní stížnost, tak Ústavní soud odmítl jednak samotný návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s a také s ním spojený návrh na zrušení ustanovení zákona, který sleduje osud ústavní stížnosti. Ústavní soud také konstatuje, že námitka ústavnosti byla posuzována jen ve vztahu k té části ustanovení , která byla v případě stěžovatelky aplikována; ostatní, vyjma věty druhé ustanovení , nebylo v případě stěžovatelky aplikováno, a tak nelze ani pojmově uvažovat o přezkumu zbytku ustanovení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. 10. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu