Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 642/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M.P., zastoupené JUDr. K.H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2000, čj. -78, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 4. 1999, čj. -52, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se svým návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2001, s odvoláním na porušení d, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno její žalobě o určení přechodu nájmu bytu dle ust. obč. zák.

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností proti uvedeným rozhodnutím již dne 17. 5. 2000. Její návrh byl vzhledem k tomu, že uplatnila ve věci také dovolání, usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000,

sp. zn.

, pro nepřípustnost odmítnut s tím, že lhůta pro podání ústavní stížnosti začne plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Dovolání pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2001, čj. -105, které jí bylo doručeno dne 15. 10. 2001, odmítnuto jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že právní závěry soudů neodpovídají skutkovým zjištěním a objektivním právním hodnocením. Předmětem sporu bylo prokázání skutečnosti, že stěžovatelka sdílela se svou babičkou, která byla nájemkyní bytu, v době jejího úmrtí společnou domácnost. Soudy však dostatečně nepřihlédly k výpovědím svědků, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že stěžovatelka se s ohledem na nepříznivé rodinné poměry natrvalo přestěhovala do domácnosti svých prarodičů, se kterými (po úmrtí jejího dědečka pouze s babičkou) vedla společnou domácnost. Stěžovatelka je přesvědčena, že pouhý fakt, že v den úmrtí babičky fakticky spolu nebyly v bytě, ještě neznamená, že spolu nevedly společnou domácnost. Její babička po náhlé hospitalizaci a následném úmrtí manžela byla s ohledem na bezprostřední zhoršení zdravotního stavu, vyžadujícího asistenci další osoby, pouze dočasně převezena ke své dceři, která byla na mateřské dovolené a mohla o ni pečovat a nezletilá stěžovatelka se dočasně přestěhovala k své matce. Dle názoru stěžovatelky domácí ošetřování nemocné osoby po dobu nezbytně nutnou mimo společnou domácnost a následné úmrtí v nemocnici není trvalým opuštěním domácnosti. Vzniklou situaci je proto nutno hodnotit tak, že i nadále stěžovatelka spolu se svou babičkou domácnost vedla. Stěžovatelka namítá, že postupem soudu bylo porušeno její právo domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu, soudy pak při hodnocení důkazů a zjišťováním skutkového stavu nepostupovaly dle ust. a 153

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. , z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéd, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z porovnání žalobního návrhu a ústavní stížnosti totiž právě vyplývá, že stěžovatelka v podstatě opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, přitom v ústavní stížnosti nekonkretizuje, v čem přesně spatřuje porušení svých základních práv, ale pouze konstatuje nesouhlas s právními závěry soudů, založenými na hodnocení provedeného dokazování, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu.

Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy ve věci provedly důkladné dokazování zejména výslechem svědků, a to uživatelů bytů v nájemním domě, a výslechem rodinných příslušníků, na jehož základě spolu s dalšími listinnými důkazy zjistily skutkový stav věci opravňující je rozhodnout. Dospěly přitom k závěru, že po úmrtí dědečka stěžovatelky se její babička stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu, byť s ohledem na závažný zdravotní stav byla u své dcery. Mezi tehdy nezletilou stěžovatelkou, která se současně s odstěhováním babičky odstěhovala k své matce, a její babičkou však neexistovalo společné soužití tak, jak ho má na mysli ust. § 706 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k ust. § 115 obč. zák. V době úmrtí babičky stěžovatelky společná domácnost této a stěžovatelky neexistovala a neexistovala ani dohoda o společném soužití mezi nimi. I pokud by stěžovatelka sdílela společnou domácnost se svými prarodiči do doby úmrtí jejího dědečka, nemohlo na ni přejít právo nájmu, které do této doby svědčilo společným nájemcům - prarodičům stěžovatelky. Výpovědi nájemníků v domě, kteří potvrzovali, že stěžovatelka se v bydlišti svých prarodičů často zdržovala (nicméně převážně nemohli s určitostí potvrdit zda v bytě trvale přespávala a bydlela) se vztahovaly právě k období, kdy byt užívali oba prarodiče stěžovatelky jako společní nájemci.

Ústavní soud ověřil, že soudy svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily, uvedly, které právní předpisy aplikovaly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Dle zásady volného hodnocení důkazů obsažené v platí, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud obecný soud postupuje v souladu s uvedeným ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani v případě, že by se sám s tímto hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.

Ve výše uvedeném smyslu proto nelze právní závěry obecných soudů, které dospěly k názoru, že na stěžovatelku, s ohledem na zjištěné okolnosti případu, nepřešlo právo nájmu bytu, považovat za závěry, které by byly nezákonné či dokonce protiústavní.

Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelce nebylo, jak uvádí, bráněno v přístupu k soudu, neboť je zcela zřejmé, že měla možnost se obrátit se svou věcí na soud a v rámci soudního řízení využít všech právních prostředků, která zákon účastníkovi řízení k obhajobě jeho práv poskytuje.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéd, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu