Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 259/02

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., právně zastoupeného JUDr. M. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 26. 4. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , a to pro porušení a d (dále jen " ").

Protože společně s ústavní stížností napadl stěžovatel výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním, byl Ústavní soud nucen vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o tomto podaném dovolání.

Usnesením ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. , Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze odmítl.

Poté, co bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto o podaném dovolání, Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto již nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Z podnětu odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zrušil podle ust. § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu původní rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele a dalších dvou spoluobžalovaných a za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestným činem podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Dále mu uložil povinnost s dalšími spoluobžalovanými rukou společnou a nerozdílnou nahradit poškozené České pojišťovně a. s., škodu ve výši 227 100 Kč.

Podle zjištění soudu se stěžovatel trestného jednání dopustil tím, že dne 18. 4. 1996 v Praze 9 na služebně PČR MO již pravomocně odsouzený pprap. M.Š. vypracoval po předchozí dohodě se stěžovatelem, který byl v hodnosti kpt., záznam o malé dopravní nehodě mezi vozidly spoluobžalovaného M. A. a vozidlem stěžovatele, které v době nehody měla řídit obžalovaná N. P., aniž se tato dopravní nehoda skutečně stala tak, jak byla popsána v záznamu, který posloužil jako oznámení pojistné události České pojišťovně a. s., která z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu vyplatila za poškození vozidel částku 227 100 Kč, ačkoliv škodná událost byla zinscenována.

Stěžovatel je toho názoru, že jeho trestním stíháním došlo k porušení práv a svobod zaručených a y.

Po formální stránce stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v právní větě rozsudku chybí uvedení přísnější právní kvalifikace odst. 2 § 250 tr. zákona: "způsobil škodu nikoliv malou". Tuto zřejmou nesprávnost lze napravit postupem podle § 131 tr. řádu, aby písemné vyhotovení rozsudku bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Z ústavního hlediska nelze k této námitce přihlížet.

Stěžovatel byl uznán vinným podle , 2 tr. zák., přičemž při způsobení škody ve výši 227 100 Kč, byla novela trestního zákona ( ), podle které značnou škodou se rozumí škoda dosahující nejméně 5 000 000 Kč, pro stěžovatele ve smyslu ust. tr. zákona výhodnější. Tato námitka v odvolání stěžovatele vznesena nebyla, přesto byla důvodem zrušení původního přísnějšího rozsudku a uložení přiměřeně mírnějšího trestu, když jiných důvodů ke změně nebylo shledáno.

Další námitky obsažené v ústavní stížnosti byly stěžovatelem uplatňovány již v odvolání a odvolací soud se jimi zabýval, zejména pokud jde o výpověď svědka R., pracovníka Inspekce MV - ČR. Formulace jeho opakovaných výpovědí je pro časový odstup a zaměření svědka zcela pochopitelná a logická.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že "ačkoliv je názoru, že důvod dovolání podle ust. § 265b odst. 1, písm. k) tr. řádu stěžovateli nesvědčí, zároveň dovolání vedle ústavní stížnosti podává".

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Trestní stíhání trvalo téměř pět let. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci celkem třikrát. Z toho jednou stěžovatele obžaloby zprostil. Důležité je, že podkladem trestního stíhání bylo šetření Inspekce MV - ČR. Trestní řízení se opírá o výpovědi zaměstnanců pojišťovny, shora zmíněného svědka R., znalecké posudky znalců z oboru dopravy, ekonomiky a strojírenství a zejména o řadu listinných důkazů, které mají v předmětné věci zásadní význam. Stěžovatel byl postaven mimo službu, ohledně dalšího spolupachatele pprap. M. Š. bylo trestní řízení pravomocně skončeno.

V průběhu dlouhotrvajícího řízení bylo soudem najisto postaveno, že byl vypracován záznam o malé dopravní nehodě, na jejímž základě došlo k uplatnění náhrady škody vůči pojišťovně, která za poškození vozidel vyplatila částku 227 100 Kč. V záznamu tvrzená verze dopravní nehody nebyla reálná. U jednoho vozidla svědčilo poškození o nárazu na měkkou překážku, u druhého vozidla, které mělo být značně poškozeno, byla provedena prohlídka dne 6. 5. 1996 a již dne 8. 5. 1996 došlo k prodeji tohoto vozidla ve zcela bezvadném technickém stavu. Počínání účastníků v tomto skutkovém ději, doloženém listinnými důkazy, nelze vysvětlit a hodnotit jinak, než jako jednání úmyslné, u stěžovatele naplňující zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Uložený trest je přiměřený a výrok o náhradě škody odpovídá skutkovým zjištěním.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně namítané porušení a y.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 14. října 2002