Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 685/01

Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti 1) M.D., 2) E.K., obou zastoupených JUDr. F.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2001, čj. -94, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2001, čj. -73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

V ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o nahrazení souhlasu odpůrce, Pozemkového fondu ČR, s uzavřením dohody o bezúplatném převodu pozemků podle ustanovení , zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), stěžovatelé tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v d (dále jen " "). Podle stěžovatelů obecné soudy rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť na základě nesprávného právního posouzení věci nepovažovaly za nutné vyřešit otázku existence jiného pozemku ve smyslu ustanovení zákona o půdě a nevzaly v úvahu, že převod "jiného pozemku" je odlišnou kategorií než řízení o náhradních pozemcích podle ustanovení zákona o půdě. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Současně s ústavní stížnosti stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu i dovolání. Podáním ze dne 16. 9. 2002 informovali Ústavní soud o ukončení dovolacího řízení s tím, že Nejvyšší soud ČR shledal dovolání nepřípustným a usnesením ze dne 2. 7. 2002, čj. -106, je odmítl.

Dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud již dříve vyložil, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za procesní prostředek ve smyslu ustanovení a v takovém případě lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti se pak považuje za rozhodnutí deklaratorní povahy o neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost stěžovatelů tedy byla podána včas a je přípustná.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé, kterým vzniklo právo na přidělení jiných pozemků za pozemky, které v restitučním řízení nebylo možno vydat podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jednali s Pozemkovým fondem ČR o vydání pozemků v k. ú. H., blíže specifikovaných v petitu žaloby. K převodu však nedošlo, neboť označené pozemky jsou zastavěny skleníky a Pozemkový fond rozhodl, že je bude privatizovat jako komplex v rámci veřejné soutěže. S tímto rozhodnutím stěžovatelé nesouhlasili a žalobou se domáhali svého nároku u soudu tak, že žádali, aby soud uložil Pozemkovému fondu povinnost uzavřít s nimi dohodu o bezúplatném převodu těchto konkrétních pozemků. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplynulo, že předmět sporu se koncentroval na výklad ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, tj. zda oprávněné osoby mohou požadovat po Pozemkovém fondu pozemky, které si sami vyberou, a zda Pozemkový fond je povinen jim vyhovět. Obvodní soud pro Prahu 4 toto ustanovení vyložil tak, že poskytnutí jiných pozemků než těch, které byly kdysi oprávněným osobám odejmuty, je věcí dohody těchto osob a státu, že v zákoně není uvedeno, že oprávněné osoby mají nárok na vydání takovýchto pozemků, které si přejí vydat, a že nedojde-li k dohodě, bude oprávněným osobám poskytnuta náhrada podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě. Městský soud v Praze tyto závěry potvrdil s tím, že nárok oprávněné osoby nezahrnuje její právo na výběr pozemků, že oprávněná osoba může takové pozemky získat pouze na základě dohody s Pozemkovým fondem a pokud k dohodě nedojde, nemůže její uzavření požadovat.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře uvedl, že hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod posuzuje i z hlediska ústavně konformní interpretace hmotného práva a dodržení ústavních procesních práv. V projednávané věci Ústavní soud vzal za dané, že Obvodní soud pro Prahu 4 byl při rozhodování o žalobě stěžovatelů vázán vymezeným žalobním petitem a uvedenými žalobními důvody a že tento rozsah tvořil rámec soudního řízení. Výklad příslušných ustanovení zákona o půdě je plně v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud neshledal, že by při výkladu aplikovaného ustanovení § 11 odst. 2 citovaného zákona obecné soudy pochybily. Městskému soudu v Praze by sice bylo možno vytknout jistou terminologickou nepřesnost při užívání pojmů "jiný" pozemek a "náhradní" pozemek, což u stěžovatelů mohlo v tomto směru vyvolat dojem, že soud nerozlišuje mezi těmito odlišnými kategoriemi, z celkového kontextu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však je seznatelné, že tomu tak nebylo. Tento závěr vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ČR, který potvrdil, že daná problematika byla řešena v souladu s běžnou judikaturou dovolacího soudu.

Neobstojí ani ústavně právní argumentace stěžovatelů o nesprávném právním posouzení věci. Ve sporu mezi stěžovateli a Pozemkovým fondem nešlo o odmítnutí bezúplatně převést jiný pozemek, tedy o upření naturální restituce, ale o odmítnutí převést určitý konkrétní pozemek podle výběru stěžovatelů, tedy o neexistenci dohody. Judikatura obecných soudů je postavena na tom, že právo oprávněných osob vybrat si jiný pozemek, a tomu korespondující povinnost Pozemkového fondu takový pozemek převést, ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě neobsahuje. Ústavní soud považuje tento závěr přijatý i v projednávané věci za ústavně souladný. Není-li možno z různých zákonem stanovených důvodů vydat restituentům pozemky, které jim původně patřily a byly jim odňaty, přichází na řadu "vydání" jiných pozemků určených genericky, pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních. Námitka stěžovatelů, že v k. ú. H. již žádný jiný vhodný "jiný pozemek" neexistuje, nemůže podle názoru Ústavního soudu tento závěr zvrátit. Zákon neukládá Pozemkovému fondu, který z pozemků (v téže obci, a není-li jich, pak jinde) má za povinnost oprávněné osobě převést, což však neznamená, že by oprávněná osoba, které svědčí nárok na bezúplatné převedení jiných pozemků, nemohla brojit proti postupu, pokud by jí Pozemkový fond nabídl vhodné pozemky nikoliv v téže obci, ač se tam takové pozemky nacházejí, případně bezdůvodně odmítl takové pozemky vůbec nabídnout, nebo by nabídku bez jakéhokoliv závažného důvodu vůbec nerealizoval. Příslušnému postupu Pozemkového úřadu pak musí odpovídat i patřičný postup oprávněných osob při uplatňování jejich nároku. V daném případě postup stěžovatelů posléze koncentrovaný v žalobním návrhu vyústil v závěr obecných soudů o tom, že se domáhají bez hmotněprávního titulu pouze konkrétního pozemku, resp. pozemků. Tomuto závěru nelze z hlediska kautel zakotvených v y ničeho vytknout.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. října 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

.