Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 464/02

Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti V. Z., zastoupené JUDr. P. Z., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. 5. 2001, čj. -185, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2002, čj. -197,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozsudky došlo k porušení jejích základních práv a svobod, a to práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, jakož i práva zakotveného v d. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v postupu zejména soudu prvého stupně při řešení otázky přiměřené náhrady za její spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, neboť tato náhrada byla určena způsobem ocitajícím se v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Domažlicích Ústavní soud zjistil, že v závěrečném návrhu požádala stěžovatelka o zrušení podílového spoluvlastnictví se žalobci k nemovitostem, v tomto návrhu blíže vyznačeným, s tím, že tyto nemovitosti se přikazují do jejího výlučného vlastnictví a že je povinna zaplatit žalobcům částku 1 800 tisíc Kč. Již konstatovaným rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích bylo podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem zrušeno s tím, že se však přikazují do výlučného vlastnictví žalobců povinných zaplatit stěžovatelce již uvedenou částku 1 800 tisíc Kč. Okresní soud zevrubně a přesvědčivě posoudil otázku způsobu zrušení spoluvlastnictví i důvody svědčící pro přikázání celé nemovitosti žalobcům. Pokud jde o výši přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl stěžovatelky, poukázal okresní soud na znalecký posudek ing. J.B., stanovícího obvyklou cenu nemovitostí částkou 2 200 tisíc Kč, vyjádření dvou realitních kanceláří konstatujících výši tržní ceny ve výši 2 400 tisíc Kč až 2 700 tisíc Kč, resp. 2 800 tisíc Kč, současně však přihlédl i k nabídce stěžovatelky ve výši 1 800 tisíc Kč, jako výrazu poptávky po konkrétní nemovitosti. K odvolání stěžovatelky, domáhající se v písemném podání ze dne 19. 6. 2001 změny napadeného rozsudku tak, že se nemovitosti přikazují do jejího výlučného vlastnictví, teprve při jednání dne 26. 3. 2002 dále změny, i pokud jde o výši peněžité náhrady nabízené ve výši 2 miliony Kč, rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí se krajský soud v postatě ztotožnil se závěry soudu prvého stupně s tím, že nabídka výše náhrady učiněná jedním z účastníků je zajisté jedním z hledisek pro stanovení výše ceny nemovitostí, není však hlediskem jediným nebo rozhodujícím, neboť takový postup může být i jen ryze účelový pro případ, že rozsudek soudu prvého stupně bude potvrzen a neúspěšnému účastníku se tak dostane vyšší náhrady, než jak by odpovídala tržní hodnotě.

V nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 2 pod č. 61 je skutečně konstatováno, že přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, ekvivalent umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům. Za takovou pak nelze považovat soudem stanovenou náhradu vycházející ze zjištění ceny podle příslušné vyhlášky, ale cenu závislou i na zájmu o nemovitost, tj. na poptávce a nabídce v daném místě a čas, tedy cenu, za niž by bylo možno věc prodat, cenu, nabídnutou někým jiným. V projednávané věci však nelze pominout, že cena nabízená stěžovatelkou se v průběhu řízení měnila, když při jednání dne 30. 5. 2000 stěžovatelka projevila ochotu zaplatit žalobcům částku 1 350 tisíc Kč až 1 500 tisíc Kč, tuto částku však zvýšila ve svém závěrečném návrhu ze dne 27. 4. 2001 na 1 800 tisíc Kč, kterýžto návrh opakovala i v podaném odvolání a teprve bezprostředně před vynesením rozhodnutí přišla s návrhem peněžité náhrady ve výši 2 miliony Kč. Také podle názoru Ústavního soudu je tato posléze uvedená nabídka již ryze účelová, přičemž stupeň této účelovosti se ukazuje i ve světle srovnání jednotlivých časových nabídek stěžovatelky. Za tohoto stavu věci jeví se tedy úsudek Krajského soudu v Plzni, hodnotící tuto účelovost, jako zcela logický a přesvědčivý, a proto i Ústavní soud může míti stěží za to, že by jakýmkoli způsobem bylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení odst,. 2 psím. a , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. října 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu