Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 372/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným M. Ř., zast. Mgr. V. V., advokátem, proti 1.) usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 24. 1. 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 2. 1. 2002 a 2.) usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 2. 5. 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2002, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 6. 6. 2002 se navrhovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze s tím, že jejich vydáním byla porušena jeho základní práva uvedená v a d (dále jen ) a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).

Především k rozhodnutím označeným bodem 1.) v úvodní části tohoto usnesení Ústavní soud z přípisu Městského soudu v Praze zjistil, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. , bylo navrhovateli doručeno dne 14. 2. 2002, přičemž ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 6. 6. 2002, tedy po lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. o ÚS), totiž lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než v této části stran napadených rozhodnutí, která tvoří uzavřený celek, (Vrchního soudu v Praze, sp zn. , ze dne 24. 1. 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 2. 1. 2002) návrh podle zák. o ÚS odmítnout, jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Rozhodnutí označená v úvodní části tohoto usnesení Ústavním soudu bodem 2.) byla z pohledu již řečeného napadena včas. Usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2002, bylo rozhodnuto, že navrhovatel se podle § 71 odst. 4 trestního řádu (dále jen tr.ř.) s odkazem na ustanovení § 71 odst. 6 tr.ř. ponechává ve vazbě, přičemž vazební důvody uvedené v § 67 písm. a), c) tr.ř. nadále trvají. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že důvod vazby útěkové shledává v tom, že navrhovatel je trestně stíhán pro závažnou trestnou činnost majetkového charakteru, kdy je zřejmé, že disponuje prostředky na bankovních účtech, které založil v zahraničí, a to i vzhledem k množství obchodních společností, ve kterých se angažoval. K důvodům vazby předstižné potom uvedl, že se dosud nepodařily zajistit finanční prostředky nepochybně trestnou činností získané, kteréžto by mohl užít k další trestné činnosti a poukázal i na to, že navrhovatel je stíhán i pro trestný čin vydírání ve vztahu ke konkrétní osobě (svědek, poškozený ve věci) a jeví se reálné, že by své výhružky vůči této osobě mohl na svobodě uskutečnit. V těchto souvislostech poukázal i na dopisy a vzkazy, které navrhovatel zasílá z vazby a kterými se snaží ovlivňovat další osoby. Proti uvedenému usnesení podal navrhovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze, jako soud stížnostní, usnesením pod sp. zn. , ze dne 2. 5. 2002, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že souhlasí s argumentací soudu I. stupně, kdy se nepodařilo zajistit všechny finanční prostředky nepochybně získané trestnou činností a s tím spojené založení bankovních účtů v zahraničí a poukázal i na obavu, že by navrhovatel mohl pokračovat v trestném činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil vůči konkrétní osobě. Poté co se shodl s argumentací vedenou soudem I. stupně, poukázal i na rozsáhlost a obtížnost označené trestní věci, která prodlužuje skončení trestního stíhání, kdy i s ohledem na tyto skutečnosti nelze postup nalézacího soudu pro podání obžaloby označit ze takový, který by vykazoval neodůvodněné průtahy.

V podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel poukázal na to, že z napadených rozhodnutí neplyne do kdy má jeho vazba konkrétně trvat, což jej krátí na jeho právu se hájit a ponechává v nejistotě ohledně trvání vazby. Především však brojí proti označeným důvodům vazby, které pokládá za nekonkrétní a nemající oporu v důkazech, které byly doposud v jeho věci opatřeny. Má za to, že obecné soudy v rozhodování o jeho vazbě opakují obecné závěry bez konkrétního zhodnocení skutkových námitek či aplikace skutkových jevů. V takovém postupu obecných soudů pak spatřuje porušení svých základních práv uvedených v , y a i Úmluvy, a proto také navrhl označená rozhodnutí obecných soudů zrušit.

Z vyjádření Vrchního soudu v Praze příslušný předseda senátu 5 To uvedl, že dle jeho názoru podaný návrh (ústavní stížnost) není důvodný. Má za to, že označené důvody vazby nadále trvají a v tomto směru v podstatě odkázal na příslušné rozhodnutí s tím, že navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta.

Z vyjádření Vrchního státní zastupitelství v Praze potom vyplývá, že podle jeho názoru nelze popsaný postup obecných soudů považovat za zásah orgánů veřejné moci do základních práv a svobod navrhovatele, kdy ten své námitky může uplatnit v probíhajícím trestním řízení včetně opravných prostředků a protože ty jsou zachovány tak v dané fázi trestního řízení ingerence Ústavního soudu do nezávislého soudního řízení nepřichází v úvahu. Vrchní státní zastupitelství v Praze navrhlo, že s ohledem na uvedené by měl Ústavní soud podaný návrh dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. o ÚS, jako nepřípustný, odmítnout. Na tomto místě, bez dalšího, k uvedenému vyjádření nezbývá než konstatovat naprosté nepochopení institutu ústavní stížnosti v souvislosti s rozhodováním Ústavního soudu ve vazebních věcech, kdy v tomto směru lze pouze odkázat na četnou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k institutu vazby ve věcech trestních. S ohledem na řečené potom k uvedenému vyjádření v dané věci Ústavní soud dále nepřihlížel.

S ohledem na popsané skutečnosti, označená rozhodnutí, argumentaci vedenou navrhovatelem i vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud totiž ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atakovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté y (tak i ,

a další). Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, za předpokladu, že nebyl zjištěn zřejmý extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (např.

,

a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v ě, ě nebo mezinárodních smlouvách dle y. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení existence a důvodnosti vazby (jejich důvodů) se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, kdy ta je zapotřebí vyvodit vždy z povahy jednotlivého případu. Do těchto úvah, jak již řečeno, a to i v rámci přijatých rozhodnutí se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout jen tehdy není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem ( a y) buď vůbec nebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z úst. pořádku republiky příp. v rozporu s mezinárodními smlouvami, které ČR zavazují. V dané věci obecné soudy vycházely při svých úvahách z obsáhle vedeného šetření v trestní věci navrhovatele z něhož vyplynuly skutečnosti umožňující shledání právě oněch konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu, že navrhovatel by v dané fázi trestního řízení mohl jednat způsobem předpokládaným v ust. , c) tr.ř. Úvahy o jeho finančních aktivitách i v zahraničí, rozsahu způsobené škody v souvislosti s finančními prostředky, které reálně může mít k dispozici, šetřená trestná činnost (vydírání) ve vztahu ke konkrétní osobě ve spojitosti s trestnou činností majetkového charakteru jsou dostatečně konkrétní, tedy takové, aby vyvolaly zmíněnou obavu. Napadená usnesení obecných soudů tak vycházejí z konkrétních skutečností, které tak korespondují přijatým rozhodnutím. K otázce délky samotné vazby potom ústavní soud neshledal, že by obecné soudy nerespektovaly příslušná ustanovení trestního řádu (zejména § 71, § 72), tedy procesního předpisů, ve kterém jsou stanoveny , zejména i příslušné lhůty v té které fázi toho kterého trestního řízení, když nelze v těchto souvislostech ani konstatovat neodůvodněné průtahy v trestním řízení vedeném proti navrhovateli.

S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný, podle § 43 odst. 2 písm. a), zák. o Ústavním soudu, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2002

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu