Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 196/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. M. Z., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2002, čj. -19, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť se jím cítí být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v , , odst. 2d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení práva na soudní ochranu spatřoval konkrétně v tom, že označený soud neuznal jeho postavení účastníka řízení před Okresním úřadem v Jihlavě, okresním pozemkovým úřadem (dále jen "pozemkový úřad"), a to v rámci restitučního řízení vedeného ve smyslu , v platném znění (dále jen ""). Stěžovatel je přitom vlastníkem staveb postavených na pozemcích, jež byly předmětem daného řízení, v rámci něhož bylo uvedeným pozemkovým úřadem, rozhodnutím ze dne 29. 5. 2000, čj. PÚ - 1/4652/7/92 - 201/3, konstatováno, že není jeho účastníkem. Odvolací orgán, Ministerstvo zemědělství ČR - ústřední pozemkový úřad, k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil (sp. zn. 1107/2000-5010, ze dne 19. 9. 2000), když se ztotožnil s právním názorem pozemkového úřadu, dle něhož je okruh účastníků daného řízení vymezen ust. zákona o půdě. Přípisem pozemkového úřadu ze dne 9. 4. 2001 bylo poté stěžovateli (na jeho žádost) dáno na vědomí, že rozhodnutí ve věci samé, sp. zn. PÚ-1/4652/92-201/3-R 8, ze dne 21. 2. 2001, vydané ve zmíněném restitučním řízení, nabylo právní moci 29. 3. 2001. Do citovaného rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Ministerstvu zemědělství ČR - ústřednímu pozemkovému úřadu (v němž mimo jiné namítal, že mu nebylo nikdy doručeno), jež bylo postoupeno Krajskému soudu v Brně, a který o něm rozhodl - v rámci řízení podle části páté hlavy třetí - v záhlaví označeným usnesením tak, že jej odmítl, když shledal, že stěžovatel není osobou oprávněnou k jeho podání, neboť nebyl účastníkem řízení u správního orgánu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo.

Odůvodnění rozhodnutí obecného soudu stěžovatel vytýká nesprávné právní posouzení věci, spočívající ve vadné interpretaci vzájemného vztahu ustanovení zákona o půdě a , o správním řízení () [dále jen ""]. Krajský soud v Brně vyšel z toho, že v souladu s ust. zákona o půdě jsou účastníky řízení podle tohoto zákona oprávněná osoba, jež uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond, když současně uvedl, že definice vymezená v se neuplatní, neboť účastníci jsou v daném případě definováni ustanovením zvláštní právní normy. Tento závěr učinil při vědomí toho, že stěžovatel může být ve svých právech rozhodnutím pozemkového úřadu v konečném důsledku dotčen. S uvedeným právním názorem stěžovatel nesouhlasí, neboť je toho názoru, že citované speciální ustanovení nemá tento důsledek, když dovozuje, že účastníci řízení jsou v definováni kumulativně (v tom smyslu, že je přípustné, aby v jednom řízení vystupovali účastníci stanovení podle různých definic účastníků správního řízení zde uvedených), a nikoliv alternativně, a to v tom smyslu, že by existence účastníků podle ust. vylučovala jiné skupiny účastníků podle ust. citovaného zákona. Vyjádřeno jinak, stěžovatel se domnívá, že ustanovení zvláštní právní normy není v daném případě v rozporu s právní normou obecnou, nýbrž ji pouze doplňuje. Na podporu tohoto svého tvrzení se potom dovolával rozhodovacích důvodů, na nichž byly založeny nálezy Ústavního soudu,

sp. zn.

a

sp. zn.

. V této souvislosti s odkazem na nálezy,

sp. zn.

a

sp. zn.

, dovozuje rovněž porušení principu rovnosti v právech, neboť má za to, že mu obecný soud neposkytl ochranu v jeho právech, ač tato již ve skutkově obdobných případech byla ze strany Ústavního soudu přiznána. Napadenému rozhodnutí konečně vytkl i nedostatečnost odůvodnění, a proto se domáhá, aby jej Ústavní soud nálezem zrušil.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Brně (), jakož i vyjádření tohoto účastníka řízení. Obecný soud ve svém zevrubném vyjádření prostřednictvím předsedy senátu 29 Ca k argumentaci stěžovatele zejména uvedl, že vzájemný vztah dotčených ustanovení je právní notorietou, která správní i soudní praxi nepřináší výkladové problémy a jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Vývody stěžovatele odmítl, stejně jako i jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, pročež navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

Pozemkový fond ČR, Okresní úřad v Jihlavě, okresní pozemkový úřad a Státní statek Smiřice, s. p., se postavení vedlejších účastníků v řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdaly. Ostatní vedlejší účastníci se k podané ústavní stížnosti, ač doloženě vyzváni, nevyjádřili.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu obecného soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že pro posouzení, zda ve vztahu ke stěžovateli došlo usnesením Krajského soudu v Brně, kterým byl odmítnut opravný prostředek směřující do rozhodnutí pozemkového úřadu, k porušení jeho ústavně zaručených práv, je třeba z hlediska ústavně konformních interpretačních mezí zaměřit pozornost na posouzení kolizních právních názorů, týkajících se vztahu zákona o půdě a při určování okruhu účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě. Prvním z nich je názor, jehož zastáncem jsou ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci, podle něhož znění ustanovení zákona o půdě vylučuje absolutně a bezvýjimečně kohokoli jiného, než osoby v citovaném ustanovení uvedené, z možného účastenství v řízení, vedeném pozemkovým úřadem podle zákona o půdě. Druhým je názor, zastávaný stěžovatelem, podle něhož je třeba ustanovení zákona o půdě vnímat jako zvláštní ustanovení, které však ve smyslu okruh účastníků správního řízení v podstatě rozšiřuje, nikoli omezuje.

Pro úplnost pohledu na řešený problém považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že ustanovení se stalo součástí zákona o půdě na základě jeho novelizace, provedené , a to s účinností od 1. 7. 1993. Před touto novelizací neobsahoval žádné ustanovení, které by speciálně řešilo otázku účastníků řízení podle zákona o půdě, a proto aplikační praxe jednotně akceptovala, že pro určení okruhu účastníků tohoto správního řízení je třeba aplikovat ust. Zařazení do zákona o půdě, ve znění, podle něhož jsou účastníky těchto řízení oprávněná osoba, povinná osoba a pozemkový fond, vyvolalo v aplikační praxi změnu v nazírání na určení okruhu účastníků předmětného řízení, a to konkrétně tak, že citované ustanovení zákona o půdě bylo označeno za ustanovení speciální ve vztahu k , absolutně vylučující jeho aplikaci. Tento přístup se projevil i před orgány veřejné moci při rozhodování ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti.

V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se otázkou, zda specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle , zabýval ve věci,

sp. zn.

, kdy dospěl k závěru, že specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle § 14 odst. 1 citovaného zákona. Současně Ústavní soud vyslovil, že obecnou definici účastníka správního řízení podle tohoto zákona lze tedy aplikovat pouze v těch případech, kde to zvláštní úprava zcela nepochybně nevylučuje.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci tím, že zaujaly právní názor, podle něhož vymezení okruhu účastníků řízení v zákona o půdě představuje specifickou definici vylučující obecné vymezení účastníků řízení ve správním řízení podle , nevybočily z mezí ústavně konformní interpretace vztahu zákona o půdě a , když se sluší současně poznamenat, že toto stanovisko k interpretaci v souzené věci dotčených ustanovení dokládá již ustálená judikatura Ústavního soudu (např.

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

), jakož i rozhodovací praxe soudů obecných.

Pokud se potom stěžovatel dovolával shora zmíněných nálezů, je třeba konstatovat, že právní závěry Krajského soudu v Brně jsou s odůvodněními těchto rozhodnutí v souladu a k namítanému porušení principu rovnosti ze strany obecného soudu tudíž v tomto směru evidentně nedošlo. V nálezu ve věci,

sp. zn.

, bylo toliko jako obiter dictum konstatováno, že in eventum, jedná-li se o zřízení nebo zrušení věcného břemena pozemkovým úřadem podle § 9 odst. 5 zákona o půdě (popř. uložení jiného opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků), se subjekty dotčení tímto ustanovením stávají účastníky řízení, a tím je (pouze za této situace) "vlastně naplňován " Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti potom nevyplývá, že by se stěžovatel dovolával účastenství v předmětném řízení z těchto důvodů. V nálezu ve věci,

sp. zn.

, Ústavní soud sice akceptoval vymezení účastníků předmětného řízení před pozemkovým úřadem v obecné rovině podle citovaného zákona, ale stěžovatel zjevně přehlíží, že tehdy šlo o správní řízení završené rozhodnutím ze dne 20. 10. 1992, když Ústavní soud současně zdůraznil, že to bylo ještě před přijetím , jenž teprve posléze novelizací ust. zákona o půdě vymezil účastníky řízení podle tohoto zákona; což platí pochopitelně mutatis mutandis i v případě účastníků dle odstavce čtvrtého téhož ustanovení (stejný právní názor je vyjádřen rovněž i v nálezu ve věci ).

S ohledem na takto vyložené důvody a judikaturu blíže vyjmenovanou Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2002

JUDr. Eva Zarembová, v.r.

předsedkyně senátu