Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 230/02

Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti JUDr. L. M., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2002, čj. -44,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2001, čj. -39, zamítajícímu návrh na přiznání odměny advokáta a dalších nákladů obhajoby, stěžovatel tvrdí, že toto rozhodnutí porušuje jeho práva ústavně zaručená v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a d (dále jen ""). V ústavní stížnosti dále uvádí, že jeho klient, O. N., byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 13. 2. 1963, sp. zn. T 27/63-III, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody, který vykonal. V rehabilitačním řízení Vojenský obvodový soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 9. 1991, sp. zn. , tento rozsudek zrušil ve výroku o trestu a O. N. uložil nový trest. Po vydání nálezu Ústavního soudu ve věci odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990 (nález ze dne 7. 10. 1998,

sp. zn.

) stěžovatel převzal právní zastoupení O. N. a podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Poté, co byl podnět odmítnut, podal podnět k obnově řízení. S odvoláním na právní názor Ústavního soudu ve shora citovaném nálezu, jakož i s odkazem na , o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. , povolil obnovu řízení a oba rozsudky (T 27/63-III a Rtv 118/90) zrušil. Poté rozsudkem ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. -8, zprostil O. N. obžaloby. Na základě stížnosti ministra spravedlnosti podané v neprospěch obviněného proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , konstatoval, že usnesením o povolení obnovy byl porušen zákon ve prospěch obviněného, neboť odlišný (nový) výklad práva podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, jakož i existence , nejsou okolnostmi odůvodňujícími povolení obnovy řízení. Nejvyšší soud se omezil jen na akademický výrok a rozhodnutí o povolení obnovy ani obsahově navazující rozsudek nezrušil, neboť akceptoval, že konečný výsledek tohoto řízení je založen na právním názoru, který je v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu a neodporuje současné praxi obecných soudů.

Následně stěžovatel požádal Okresní soud v Hradci Králové o proplacení nákladů právního zastupování, vycházeje z toho, že šlo o obnovu rehabilitačního řízení, ve kterém podle ustanovení § 19 odst. 3 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci hradí náklady obhajoby stát. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 11. 2001, čj. -39, jeho návrh zamítl s odkazem na ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu, neboť stěžovatel nebyl jako obhájce ustanoven, ale zvolen. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové zamítl ústavní stížností napadeným usnesením s tím, že rehabilitační řízení skončilo rozhodnutím soudu v září 1991, že v dané věci šlo o obnovu řízení, kde účast obhájce nebyla povinná, že rozhodnutí soudu z rozhodného období nebylo přezkoumáváno a že návrhu na obnovu sice bylo vyhověno, ale obviněný byl zproštěn obžaloby nezákonnými rozhodnutími. S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že byla-li povolena obnova rehabilitačního řízení, znamená to postup podle zákona o soudní rehabilitaci, ve kterém je účast obhájce povinná přinejmenším v rozsahu stanoveném v ustanovení § 10 odst. 2 tohoto zákona (ve veřejném zasedání). K dalším důvodům uvádí, že podle jeho názoru šlo o přezkum rozhodnutí vydaného v rozhodném období (25. 2. 1948 - 1. 11. 1990), neboť byl zrušen rozsudek z února 1963, a co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak ten konstatoval formální vadu, ale správný konečný výsledek, a proto napadená rozhodnutí, nezrušil.

Tím, že stěžovateli byla odepřena náhrada nákladů právního zastupování, kterou má podle ustanovení § 19 odst. 3 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci hradit stát, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a protože je pro stěžovatele právní zastupování prací, která směřuje k získávání prostředků pro své životní potřeby, pak i právo zakotvené v y. Stěžovatel rovněž namítá zmatečnost, která je v rozporu s právem na řádný postup soudu při projednávání věci, neboť usnesení, které napadá, je označeno dvěma odlišnými daty. Ze všech těchto důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.

Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. , Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelem a po přezkoumání napadeného usnesení rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V projednávaném případě obecný soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení státem, shrnutě řečeno, proto, že v daném řízení nešlo o rehabilitační řízení. Ústavní soud neshledal, že by tento právní názor byl učiněn mimo zákonný procesněprávní rámec věci, neboť z výroku usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. , o povolení obnovy, je zřejmé, že soud povolil "obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 13. 2. 1963, sp. zn. T 27/63-III, ve spojení s rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 1991, sp. zn. ". Jinými slovy, nebyla povolena obnova přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, ukončeného rozsudkem sp. zn. , (ve kterém náklady obhajoby za splnění zákonných podmínek hradí stát), ale obnovilo se původní trestní řízení z 60. let, které skončilo vynesením rozsudku, kterým byl O. N. zproštěn obžaloby. Ustanovení § 119 odst. 3 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci je speciální normou k příslušným ustanovením trestního řádu a v daném trestním řízení ji nebylo možno aplikovat.

K odkazu stěžovatele, že vycházel z právního názoru vyjádřeného v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

(ÚS, sv. 21, č. 23), Ústavní soud uvádí, že tento případ se týkal práva na náhradu škody způsobené nezákonným sdělením obvinění, tedy výkladu vztahu , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a trestního řádu (konkrétně ustanovení ), ve znění před a po novele provedené , kdy ústavně právní rozměr věci byl shledán v neústavní interpretaci příslušných ustanovení a porušení y. Stěžovatelův případ je ve své podstatě zcela odlišný a právní závěry vyjádřené ve shora citovaném nálezu

na něj nelze vztahovat.

Tvrzení o porušení y a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud shledal neopodstatněnými, neboť stěžovatelova věc byla projednána příslušným nezávislým a nestranným soudem, za dodržení pravidel stanovených zákonem. Obecný soud aplikoval a interpretoval příslušná ustanovení trestního řádu ústavně konformním způsobem a jeho závěry jsou přezkoumatelné. To, že stěžovatel sám zastává jiný právní názor, kasaci napadeného rozhodnutí neodůvodňuje. Odlišný právní názor stěžovatele nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tak se také v projednávané věci stalo. Namítanou existenci dvou rozdílných dat v napadeném usnesení Ústavní soud posoudil jako neodstraněnou chybu v psaní (23. 1. 2002), když v soudním spisu ověřil, že neveřejné zasedání Krajského soudu v Hradci Králové se konalo dne 1. 2. 2002 (č.l. 42) a toto datum je vyznačeno i na obálce s protokolem o hlasování (č.l. 43) a v záhlaví napadeného usnesení.

Neuvedl-li stěžovatel v ústavní stížnosti žádné další skutečnosti, které by svědčily o porušení článku 36 odst. 1y, resp. Úmluvy, pak nezbývá, než jeho tvrzení hodnotit jen jako nesouhlasnou polemiku s právními závěry soudu. Argumentace o porušení práva získávat svou prací prostředky pro své životní potřeby se v daných souvislostech jeví jako nepřípadná a tvrzení o porušení y tak zcela ztrácí opodstatněnost.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. září 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu