Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 487/02

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. a D.D., obou zastoupených JUDr. F. L., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. dubna 2002, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou nikoli včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) dne 12. července 2002, nicméně co do dalších formálních náležitostí (po výzvě ze dne 14. srpna 2002 k odstranění vad) ve shodě se zákonem [, , , odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. listopadu 1999

(ve výroku II. -148 ) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. dubna 2002

(-181), a tvrdili, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z y ČR a

odst. 1d; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy uložily žalobou uplatňovanou povinnost pouze jednomu z nich (vydat nemovitosti dle zák. č.

), aniž by zároveň rozhodly o výsledku sporu vůči ostatním žalovaným, pak řízení proti těmto ostatním žalovaným nadále trvá a nelze jim ukládat povinnost nahradit náklady řízení. Stěžovatelé dále tvrdili, že v napadených rozhodnutích obecné soudy rozhodly

o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem v meritu věci, který vůči stěžovatelům vůbec neexistuje a poukázali na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, a navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil a současně jim přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR a v tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů odmítl dle věty první a (ve znění před novelou ), aniž se mohl zabývat dovoláním podle ustanovení a písm f), z hlediska stěžovateli uplatněných dovolacích důvodů , b), c) a d) (neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není přípustné). Dovolací soud nedospěl k závěru, že rozsudek obecného soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, a to v tom smyslu, že by tu šlo o rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející novou judikaturu a argumentoval platnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu, týkajícího se převodu nemovitostí, které byly uzavřeny před účinností Dále Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, posuzoval přípustnost dovolání z hlediska ustanovení , tedy zda v průběhu řízení byla účastníku nesprávným úředním postupem odňata možnost jednat před soudem dle ; ani tyto vady nebyly Nejvyšším soudem ČR zjištěny.

S přihlédnutím k tomu, že jde o svévolně podaný opravný prostředek, jehož odmítnutí (dovolacím) soudem je plně v souladu se zákonem, když dovolací soud se řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatelů ( ), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (y ČR) nelze napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR nic vytknout.

Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti rozhodnutím obecných soudů, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může vedle dovolání podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí druhého stupně (k tomu srov. např. nález

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 6, Praha 1994, usnesení in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., usn. č. 30, Praha 1997, a další). V takových případech proto 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatelů, aby ústavní stížnost podali v zákonné lhůtě již proti rozsudku odvolacího soudu. Pokud rozsudek odvolacího soudu (-148), dle zjištění Ústavního soudu (č. l. 10), byl doručen právnímu zástupci stěžovatelů dne 10. prosince 1999 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě teprve dne 12. července 2002, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem

(§ 72 odst. 2 zákona).

Je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelů meritorně pro procesní překážku projednat nelze, neboť všechny procesní podmínky stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem musí být splněny v okamžiku zahájení řízení (§ 27 odst. 2 zákona).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona ], zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], odmítl; výsledek řízení zakládá nedostatek zákonných důvodů pro navržený nárok stěžovatelů na přiznání nákladů řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. září 2002