Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 725/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky L. B., zastoupené advokátem JUDr. L. D., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2001, čj. -143, za účasti Nejvyššího soudu ČR, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se svým podáním domáhá, s odvoláním zejména na porušení d a y ČR, zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nevyššího soudu ČR, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2001, čj. -127. Stěžovatelka nejprve uvádí, v čem spatřuje nesprávnosti řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí, jež ovšem dle návrhového žádání nenapadá. Mimo jiné v této souvislosti uvádí, že k pochybení došlo i tím, že odvolací soud stěžovatelku nesprávně poučil o možnosti podat dovolání, čímž způsobil nejasnost ohledně lhůty k podání dovolání. Dále stěžovatelka uvádí, že právní názor, na základě něhož Nejvyšší soud ČR odmítl její dovolání jako opožděné, je nesprávný. Nejvyšší soud jí tímto rozhodnutím odmítl soudní ochranu a porušil její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k bodu 17 hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "), měla být v projednávané věci aplikována ustanovení , (dále též "") ve znění platném a účinném po 1. 1. 2001, tedy po zmíněné novele. Termín "po řízení provedeném podle dosavadních předpisů" v uvedeném ustanovení je dle jejího názoru třeba vykládat tak, že se řízení v jednotlivých stupních posuzují samostatně. Odvolací řízení bylo v projednávané věci zahájeno na podkladě jejího odvolání, doručeného odvolacímu soudu dne 22. 1. 2001. Tím bylo zahájeno odvolací řízení a odvolací soud rozhodl po nabytí účinnosti a i řízení v druhém stupni se konalo za účinnosti uvedeného zákona. Lhůta k podání dovolání je podle po novele dvouměsíční, stěžovatelka ji proto v projednávaném případě dodržela, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno k rukám jejího právního zástupce dne 17. 5. 2001 a dovolání bylo podáno dne 13. 7. 2001.

Ústavní soud si ve věci vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Rozsudek Krajského soudu ze dne 5. 4. 2001, čj. -127, byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 17. 5. 2001. Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka dovoláním, které dovolací soud usnesením ze dne 11. 10. 2001, čj. -143, pro opožděnost odmítl. V odůvodnění, s odkazem na ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 , zvláště uvedl, že dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou Lhůta k podání dovolání podle ustanovení uvedeného předpisu byla určena jako jednoměsíční. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 5. 2001. Poslední den lhůty k podání dovolání byl 21. 6. 2001. Dovolání podané stěžovatelkou osobně dne 13. 7. 2001 je tedy zjevně opožděné.

Nejvyšší soud se vyjádřil k ústavní stížnosti jako účastník řízení. Domnívá se, že svým rozhodnutím neporušil práva, která stěžovatelka ve své stížnosti zmiňuje. Odkázal dále na odůvodnění napadeného usnesení, jež je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2001, sešit 10.

Také vedlejší účastník J. P. byl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzván, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Adresát nebyl zastižen, zásilka proto byla uložena a doručena podle ustanovení Vedlejší účastník se ve lhůtě k ústavní stížnosti určené k ústavní stížnosti ovšem nevyjádřil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti v části, týkající se rozhodnutí dovolacího soudu, spočívá v tvrzení, že Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením chybně interpretuje a aplikuje přechodná ustanovení , konkrétně ustanovení o použití dosavadních právních předpisů. Stěžovatelka dále namítá, že k porušení jejích práv došlo i chybným poučením odvolacího soudu o opravných prostředcích. Uvedené námitky stěžovatelky neshledal Ústavní soud opodstatněnými.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (y ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrtéy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Ústavní soud v daném ohledu konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože v souzené věci řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti (dne 2. 11. 2000), muselo být rovněž odvolání posuzováno podle znění , platného před změnou provedenou (podle bodu 15 hlavy první, části dvanácté, totiž i odvolání proti rozhodnutím prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních předpisů). Za této situace proto Nejvyšší soud nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoli podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17 Z výše uvedeného je současně evidentní, že ve svých přechodných ustanoveních nenahlíží na soudní řízení v jednotlivých stupních jako na řízení samostatná. Naopak právě rozhodnutí o tom, zda použít dosavadního právního předpisu či předpisu novelizovaného, závisí mimo jiné na tom, podle jakých právních předpisů probíhalo řízení v předchozím stupni.

Pokud tedy Nejvyšší soud předmětné dovolání posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení ve znění před účinností - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení nemohl Nejvyšší soud zmeškání této lhůty prominout - nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "práva" a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.

Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatelky, týkající se údajného pochybení v poučení odvolacím soudem. Jak ze spisu zjistil, rozsudek odvolacího soudu poučení obsahoval, a to ve znění: "Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné." Otázka, zda povinnost obecných soudů poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnovala podle do jeho novely i povinnost odvolacího soudu poučit účastníka řízení o možnosti podat proti svému rozhodnutí mimořádný opravný prostředek, jakým je dovolání, byla v soudní praxi řešena rozdílně. Podle usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 463 a násl.), odvolací soud povinnost poskytnout účastníku poučení o možnosti podání dovolání nemá. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že v žádném ustanovení není stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. Ústavní soud v uvedeném usnesení poukázal na rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku. Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana. Z toho tedy vyplývá, že bylo na stěžovatelce, která byla v dané době kvalifikovaně právně zastoupena, aby zvolila adekvátní právní prostředky k ochraně svých zájmů.

Ústavní soud nepomíjí ani dřívější, odlišné rozhodnutí, týkající se obdobné otázky. Ve svém rozhodnutí,

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 1, str. 213 a násl.), Ústavní soud vyslovil právní názor, že ve smyslu ust. mají obecné soudy povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (ust. ); má-li být splněn uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení dle části čtvrté hlavy první , v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení dle téže části hlavy třetí , to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští. Stěžovatelka v projednávané věci podala dovolání s tím, že je přípustné dle Vzhledem ke shora podané argumentaci stran nezbytnosti aplikace , novely , na projednávanou věc, je Ústavní soud přesvědčen, že stěžovatelka míní ustanovení ve znění po novele , a nikoli ustanovení ve znění předchozím. Jak ovšem z výše uvedeného vyplývá, i přípustnost dovolání by se řídila v projednávané věci předchozí právní úpravou, tedy ve znění před novelou Zejména vzhledem k tomu, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, odvolání by nebylo přípustné [ před novelou Sb]. Nešlo také o případ, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ve znění před novelou]. Evidentně tedy nejde o případ, na který dopadalo rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

. Tedy, ani pokud by se Ústavní soud přiklonil k tomuto svému, staršímu, názoru, nemohl by stěžovatelce v projednávané věci stran poučovací povinnosti odvolacího soudu přisvědčit.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení písm a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu