Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 226/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti Z. B., zastoupené advokátem JUDr. P. R., proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. , a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 12. 2001, č.j. -101,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem zrušil Okresní soud v Liberci podílové spoluvlastnictví žalobkyně M. K. a stěžovatelky k domu čp. 338 s pč. 4129 o výměře 676 m2 v kat. území a obci Liberec, zapsaných u Katastrálního úřadu v Liberci. Uvedené nemovitosti soud přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky a uložil jí povinnost zaplatit žalobkyni za její podíl částku 315.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále uložil stěžovatelce nahradit žalobkyni i České republice náklady řízení a zálohové náklady.

V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že ze shodných výpovědí účastnic řízení a výpisem z katastru nemovitostí zjistil, že jsou spoluvlastnicemi popsaných nemovitostí (žalobkyně 1/12 a stěžovatelka 11/12), přičemž žalobkyně svůj podíl nabyla 29. 11. 1995 a stěžovatelka své podíly nabývala postupně od roku 1992 do roku 1999 (darovací smlouvou, dohodou o vydání věci, děděním, dohodou o vypořádání podílového spoluvlastnictví). Dále soud zjistil, že žalobkyně nemovitosti žádným způsobem neužívá a nemá z nich žádný prospěch. Oproti tomu stěžovatelka v nemovitosti užívá byt, ostatní byty a nebytové prostory pronajímá a zisk si ponechává pro sebe. Mezi účastnicemi nedošlo ke zrušení spoluvlastnictví dohodou a dle vyjádření znalce Ing. J. S. nemovitosti není možné podle poměru podílů spoluvlastnic reálně rozdělit. Soud proto rozhodl o přikázání věci do výlučného vlastnictví stěžovatelky, což navrhla i sama žalobkyně. Výše přiměřené náhrady žalobkyni za její podíl byla stanovena znaleckým posudkem jako obecná cena 1/12 nemovitostí na 315.000,- Kč (cena v místě obvyklá dle nabídky a poptávky).

Okresní soud dále z výslechu znalce zjistil, že vyhláška o oceňování nemovitostí neumožňuje zohlednit investice do nemovitosti a ukládá ocenit současný stav nemovitosti. Posouzení výše investic do nemovitosti ke dni vypořádání podílového spoluvlastnictví soudu prý neukládá ani ustanovení a . Soud proto dospěl k přesvědčení, že důkaz navrhovaný stěžovatelkou, tj. ustanovit znalce, který by "počítal investice do nemovitosti", je nadbytečný. Soud dále konstatuje, že stěžovatelka by především musela doplnit, jaké opravy, kdy a v jaké ceně byly provedeny, a musela by rovněž navrhnout důkazy k těmto skutečnostem. Podle přesvědčení okresního soudu nešlo - pokud jde o opravy a úpravy domu - "o rozhodné skutečnosti, které by musely být vylíčeny úplně" a proto "neprovedl výzvu ve smyslu a 3 Stěžovatelka sice soudu zaslala soupis prací provedených na nemovitosti, jeho čtení k důkazu nenavrhla". Proto okresní soud po provedeném dokazování návrhu žalobkyně vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost žalobkyni uhradit přiměřenou náhradu stanovenou znalcem.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci potvrdil. V odůvodnění tohoto rozsudku zejména uvedl, že podle jeho přesvědčení byla věc nalézacím soudem náležitě a správně objasněna. Spornou zůstala jen otázka výše náhrady za spoluvlastnický podíl žalobkyně, kterou však - podle jeho názoru - okresní soud rovněž posoudil správně. Okresní soud stanovil žalobkyni za součinnosti znalce přiměřenou náhradu za její podíl na nemovitosti a podle mínění odvolacího soudu se tento soud náležitě a podrobně zabýval i tvrzením stěžovatelky ohledně vložených investic do nemovitosti. Krajský soud se se závěry okresního soudu v této problematice - i s jeho názorem na věc - plně ztotožnil. Protože závěry soudu prvého stupně odpovídají správně zjištěnému skutkovému stavu a zákonu, neměl prý odvolací soud důvod "nahlížet na věc" jinak a jako věcně správný jej potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu a d (dále jen " "). Podle jejího přesvědčení soudy zamítnutím odůvodněného důkazního návrhu - tzn. návrhu na přibrání znalce, který by stanovil hodnotu investic stěžovatelkou vložených do společného domu - ve věci rozhodly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Soud má totiž hodnotit důkazy v řízení provedené podle zásad volného hodnocení důkazů, jenž ve smyslu nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 16. 2. 1995 neznamená - dle stěžovatelky - možnost volného výběru důkazů. Její námitku týkající se provedení uváděného důkazu však neakceptoval ani odvolací soud, jenž pouze označil skutková zjištění soudu prvého stupně za úplná a dostačující. Dle názoru stěžovatelky, odvolací soud názor okresního soudu ohledně navrženého důkazu pouze převzal - bez dostatečného odůvodnění, proč jejímu návrhu nevyhověl - což v konečném důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Stěžovatelka proto navrhla, aby byly uvedené rozsudky Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, zrušeny.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Podle článku 83 y ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví ( y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s d, jakožto i s y. .....".].

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud usuzuje - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí lze konstatovat - že výjimečná situace předvídaná citovanou judikaturou v daném případě nenastala.

Tvrdí-li stěžovatelka, že soudy neprovedením návrhu na přibrání znalce rozhodly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury je zásadně věcí obecných soudů, které důkazy provedou a které nikoli. Podstatné je, aby obecný soud neprovedení navržených důkazů řádně odůvodnil, což se v souzené věci stalo (srovnej č.listu 2 p.v. rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. ). V souzené věci tedy nejde o případ, který má na mysli nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, jehož se stěžovatelka dovolává (srov. Sbírku nálezů a usnesení, svazek 3, vydání 1.7, str. 51).

Námitka stěžovatelky, že se krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně nevypořádal s navrhovaným důkazem a pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, je nedůvodná. Spravedlivý proces je třeba chápat jako jednotný proces tzn. proces jako celek. Podle mínění Ústavního soudu krajský soud právem odkázal - byť stručně - na argumentaci soudu prvního stupně, který tomuto návrhu nevyhověl. Z ústavně právního hlediska proto nelze krajskému soudu v jeho postupu nic vytknout.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, logicky a jasně odůvodnily. Rovněž v jejich postupu i v jejich právních závěrech neshledal Ústavní soud tzv. extrémní rozpor ve smyslu výše uváděné judikatury.

Za tohoto stavu je zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, ani jiná základní práva v souzené věci porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2002

JUDr. Vojen Güttlera

předseda senátu