Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 136/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti Městské části P., zastoupené advokátem Mgr. I. Ch., proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu ze dne 11. 9. 2000, č.j. PÚ 1802/92/2, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Magistrát hl. m. Prahy - pozemkový úřad napadeným rozhodnutím podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), rozhodl, že Josef H. je vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků (dále jen "předmětné pozemky").

V odůvodnění tohoto rozhodnutí magistrát uvedl, že J. H. je potomek původních vlastníků ing. V. H. a M. H. a že předmětné pozemky přešly na stát výměrem ONV Praha-venkov-sever ze dne 21. 10. 1948 a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 12. 1948. Jednalo se prý o případ přechodu na stát rozhodnutím o výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb., tj. způsobem předpokládaným v ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu potvrdil, neboť shledal, že správní orgán dostatečně zjistil skutkový stav věci a že věc posoudil správně i z právního hlediska.

V odůvodnění rozsudku městský soud k námitkám stěžovatele především konstatoval, že má k dispozici originál občanského průkazu J. H., z něhož je zřejmé, že J. H. je státním občanem ČR a že jím byl i v době uplatnění restitučního nároku a odmítl proto jako neopodstatněné úvahy stěžovatele o případném odnětí státního občanství jmenovaného před uplatněním restitučního nároku. Městský soud shledal neopodstatněnou rovněž pochybnost, zda J. H. i nadále "zůstává oprávněnou osobou", jelikož o něm prý nejsou známy žádné údaje; podle názoru soudu jde prý jen o spekulativní úvahu, která není ničím podložena. Nepřípadnou je údajně rovněž námitka, že J. H. stěžovatele nevyzval k vydání předmětných nemovitostí, jelikož J. H. dne 20. 3. 1992 uplatnil svůj restituční nárok u Pozemkového úřadu hl. m. Prahy a dne 25. 3. 1992 vyzval k vydání nemovitostí podle zákona o půdě Místní úřad Praha - Kbely. Městský soud konečně uvedl, že rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť J. H. s tím vyjádřil souhlas a ostatní účastníci řízení včetně stěžovatele k výzvě soudu dle nesouhlas s tímto postupem nevyslovili.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že Městský soud v Praze mu zaslal dne 28. 2. 2001 výzvu, ve které ho informuje o možnosti postupovat dle ustanovení (dále jen " ") a vyzývá ho, aby se do 15 dnů vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez jednání. Stěžovatel tvrdí, že s rozhodnutím bez jednání nesouhlasil a že v podání ze dne 16. 3. 2001 výslovně uvedl, že do doby prokázání skutečností, namítaných v odvolání, by bylo rozhodnutí ve věci samé předčasné a pravděpodobně by vedlo k podání mimořádných opravných prostředků. Protože však Městský soud v Praze přes citované vyjádření stěžovatele rozhodl bez jednání, spatřuje v tom stěžovatel porušení d (dále jen " ") a také porušení y, garantujícího rovnost účastníků řízení před soudem. Stěžovatel tvrdí, že v rámci jednání u odvolacího soudu hodlal namítat nesprávnost aplikace zákona o půdě na danou věc, což ostatně učinil ve věci vedené pod sp. zn. , kde Městský soud v Praze ve srovnatelném případě "nesprávně rozhodl bez nařízení jednání, avšak konstatoval, že v předcházejícím řízení došlo k takovým vadám, pro které bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení".

Proto stěžovatel navrhl, aby byla v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušena.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zásadně ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to i kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud v souzené věci shledal, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že Městský soud v Praze rozhodl bez jednání, ačkoliv pro tento postup nebyly dány zákonné podmínky. V tom spatřuje stěžovatel porušení svých citovaných ústavně zaručených základních práv. Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá i citované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu, nijak toto rozhodnutí z ústavně právního hlediska nezpochybňuje a proto ani Ústavní soud nespatřuje důvod ústavnost tohoto rozhodnutí samostatně zkoumat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu dne 28. 2. 2001 Městský soud v Praze zaslal výzvu, v níž ho informoval o možnosti postupovat dle a uvedl v něm, že "vyzývá účastníky řízení, aby se vyjádřili do 15-ti dnů od doručení této výzvy, zda souhlasí s tím, aby v této věci bylo rozhodnuto rozsudkem bez jednání. Nevyjádříte-li se v této lhůtě, bude tím udělen souhlas k rozhodnutí věci bez jednání." Ústavní soud z příslušného soudního spisu zn. zjistil (č.l. 23), že obsahem stěžovatelova podání ze dne 16. 3. 2001 adresovaného městskému soudu (označeného jako "odvolání do rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy - vyjádření povinné osoby k podání oprávněné osoby ze dne 24. 1. 2001 a Pozemkového úřadu ze dne 9. 10. 2000") je polemika s jednotlivými tvrzeními J. H. a žádost adresovaná soudu, aby bylo řízení před rozhodnutím ve věci samé doplněno o zjištění kontinuity státoobčanského svazku J. H., a o zjištění, zda v rozhodném období byl státním občanem ČR, zda podepsal plnou moc a zda skutečně žije. Do doby prokázání těchto skutečností by prý bylo rozhodnutí ve věci samé předčasné a vedlo by k podání mimořádných opravných prostředků.

Ústavní soud konstatuje, že ani z formy ani z obsahu citovaného podání stěžovatele nelze dovodit jeho nesouhlas s rozhodnutím soudu bez jednání. Podle ustanovení soud může rozhodnout o žalobě bez jednání rozsudkem "jestliže to účastníci řízení shodně navrhli anebo s tím souhlasí" [odst. 1 písm. b)], přičemž souhlas je udělen též tehdy, "nevyjádří-li účastník řízení do patnácti dnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání", jestliže je o těchto následcích účastník poučen. V daném případě je tedy zřejmé, že Městský soud v Praze postupoval ve shodě s dikcí i smyslem citovaného ustanovení Stěžovatele totiž vyzval k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez jednání, poučil jej o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě a protože stěžovatel nevyjádřil nesouhlas s projednání věci bez jednání, rozhodl soud rozsudkem, aniž jednání nařídil, neboť důvodně dovodil, že stěžovatel s upuštěním od jednání konkludentně souhlasí. Ústavní soud nemohl ani přehlédnout, že se Městský soud v Praze po věcné stránce podrobně a přesvědčivě vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatele i s obsahem jeho podání, datovaného ke dni 16. 3. 2001. Pokud tedy stěžovatel argumentuje tím, že v tomto podání navrhuje zjištění některých relevantních skutečností (viz výše), nelze v tom spatřovat projev vůle stěžovatele, aby bylo nařízeno jednání, jelikož s namítanými skutečnostmi se městský soud i bez tohoto jednání vypořádal. Městský soud proto svým postupem citovaná ústavně zaručená základní práva stěžovatele neporušil.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že rovněž argumentace stěžovatele ohledně rozsudku Městského soudu v Praze, vydaného dne 3. 12. 2001 pod sp. zn. , je zjevně neopodstatněná. Je totiž sice pravdou, že tímto rozsudkem Městský soud v Praze zrušil předchozí rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu, nicméně důvod tohoto zrušení spočíval toliko v chybném označení povinné osoby (tzn. v procesním pochybení správního orgánu) a nikoliv ve skutečnostech, namítaných stěžovatelem (otázka státního občanství J. H.; pochybnosti o tom, zda ještě žije); i v tomto rozsudku městský soud potvrdil, že správní orgán učinil dostatečná skutková zjištění a vyvodil z nich správné právní závěry.

Na závěr Ústavní soud uvádí, že jako nepřípadné se jeví rovněž odkazy stěžovatele na některé nálezy Ústavního soudu (

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 209;

sp. zn.

, tamtéž, str. 229;

sp. zn.

, sv. 3, str. 249), neboť se vztahují na skutkově i právně odlišné případy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2002

JUDr. Vojen Güttler předseda senátu