Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 292/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. K., , a V. K., obou zastoupených advokátem JUDr. V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, č,j. -65, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, č,j. -83, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví napadeným rozhodnutím Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 2001, č.j. -51, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti žalované společnosti A.-S. CS, s.r.o., na zaplacení částky 70. 698,80 Kč.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že účastníci uzavřeli nájemní smlouvu o pronájmu nemovitostí. Nájemné v roce 1997 činilo 13.092,- Kč měsíčně splatné do 15. dne následujícího měsíce. Pro případ prodlení při placení nájemného si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 3 % denně z dlužné částky. Podle názoru krajského soudu soud I. stupně žalobu správně zamítl, protože ujednání o výši smluvní pokuty je nepřiměřené, tudíž v rozporu s dobrými mravy ( ). V tomto směru se opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2000, č.j. -163, který shledal ujednání o takto vysoké smluvní pokutě absolutně neplatným.

Odvolací soud současně připustil dovolání ( ) k otázce přiměřenosti sjednané smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů a poukázal na existenci rozdílné judikatury Nejvyššího soudu v dané problematice.

Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že s názorem odvolacího soudu plně souhlasí, neboť v tomto konkrétním případě je prý dohoda účastníků o výši smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy. Sjednaná výše smluvní pokuty je totiž nepřiměřená, jak s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti, tak i s ohledem na výši úroku z prodlení, jenž by v daném případě při prodlení s placením nájemného přicházel v úvahu. Tato pokuta rovněž mnohonásobně převyšuje úrok z prodlení, stanovený jako sankční postih za prodlení s plněním peněžitého závazku, což platí i pro úroky požadované peněžními y při poskytnutí finančních prostředků na základě úvěrové smlouvy.

Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod uplatněný stěžovateli, totiž nesprávné právní posouzení věci, neshledal důvodným. Argumentují-li stěžovatelé tvrzením, že odvolací soud rozhodoval nesprávně s ohledem na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž bylo vysloveno, že sjednaná smluvní pokuta ve stejné výši není v rozporu s dobrým mravy, Nejvyšší soud podtrhuje, že "při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav není soud vázán tím, jak v jiné věci posoudil po právní stránce důvodnost obdobného nároku". Posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů totiž závisí na všech individuálních okolnostech posuzované věci a Nejvyšší soud se s právním názorem odvolacího soudu - taktéž v souladu s předchozí judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. ) - ztotožnil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízeních před obecnými soudy byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména ve spojení s d (dále jen " ") a dále y. Dle jejich názoru použily obecné soudy ústavně nekonformní výklad ustanovení a tím nepřiměřeně omezily smluvní volnost ve sjednaném nájemním vztahu. Domnívají se, že soudy při hodnocení daného ustanovení vycházely ze starší judikatury, která prý svým obsahem odpovídala odlišným společenským a ekonomickým poměrům v České republice. Právní názory obecných soudů se stěžovatelům jeví být překonány především proto, že v tomto případě poskytují ochranu subjektu, který vědomě a záměrně porušoval smluvní ujednání. Dále prý obecné soudy nezohlednily skutečnost, že účastníci občanskoprávních vztahů jsou bezdůvodně diskriminováni oproti účastníkům vztahů obchodněprávních, v nichž v případě rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy je soudu dána možnost smluvní pokutu přiměřeně snížit.

Stěžovatelé proto navrhli, aby byly napadené rozsudky Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR zrušeny.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ve smyslu y ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele.

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelé v podstatě nesouhlasí s právním posouzením věci obecnými soudy. Podstata problému totiž tkví v otázce interpretace ustanovení (tj. konkrétně v otázce rozporu s dobrými mravy), která v souzené věci ústavní roviny nedosahuje. Lze usuzovat, že obecné soudy postupovaly při výkladu jednoduchého práva způsobem ústavně zcela konformním, jejž Ústavní soud neshledal ani extrémním ani jinak nepřiměřeným.

Za rozpornou s ústavními principy nelze považovat ani argumentaci Nejvyššího soudu (str. 3 napadeného rozsudku) - že "při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav není soud vázán tím, jak v jiné věci posoudil po právní stránce důvodnost obdobného nároku a že přiměřenost výše smluvní pokuty z hlediska souladu s dobrými mravy je vždy závislá na individuálních okolnostech posuzovaného případu". S touto argumentací se plně ztotožňuje i Ústavní soud.

Jako účelovou shledává Ústavní soud námitku stěžovatelů ohledně "zastaralé" judikatury obecných soudů a nad rámec dané věci konstatuje, že - i s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu - není jeho úkolem sjednocovat judikaturu obecných soudů včetně judikatury Nejvyššího soudu. Tento instrument je plně v rukou Nejvyššího soudu ČR. Z ústavněprávního hlediska nelze tedy - podle přesvědčení Ústavního soudu - napadeným rozsudkům nic vytknout.

Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že právní závěr obecných soudů, učiněný v napadených rozsudcích, nelze z ústavně právního hlediska úspěšně zpochybňoval.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu