Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 677/01

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelů Plzeňský kraj, zastoupeného hejtmanem MUDr. P. Z., a Zastupitelstvo Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, oba právně zastoupeni advokátem JUDr. P. R., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky ze dne 25. 9. 2001, čj. -14 a ze dne 25. 9. 2001, čj. -14,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností ze dne 22. 11. 2001, podanou podle písm. c) a d) y ČR, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (dále jen " ") v částech, stanovujících podmínky pro další hospodaření a nakládání s nemovitým majetkem dle ustanovení (tj. body 2, 3 a 4). Uvedenými rozhodnutími podle a 2 , o přechodu některých věcí, práv a závazků k majetku České republiky do majetku krajů, rozhodlo, že věci, práva a závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které byly zařazeny v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení ke dni 1. 9. 2000 a jsou uvedeny v příloze A1 uvedených rozhodnutí, přecházejí včetně těchto předškolních zařízení, škol a školských zařízení dnem účinnosti tohoto rozhodnutí do působnosti stěžovatelky. Zároveň stanovilo s odvoláním na ustanovení , o krajích, některé podmínky pro další nakládání a hospodaření s předmětným majetkem.

Stěžovatel tvrdí, že zpochybnilo jeho u zaručené právo na samosprávu, chráněné y ČR, a omezilo jeho možnost toto právo plně realizovat. Z tohoto důvodu také odporuje ústavnímu , o vytvoření vyšších územně samosprávných celků, i Evropské chartě místní samosprávy (publik. pod č. 181/1999 Sb.). Napadené rozhodnutí také údajně výrazně omezuje jeho vlastnické právo k nabytým nemovitostem, chráněné d (dále jen " "), které nabyl přechodem blíže specifikovaného majetku, neboť např. kraj je v případě nájmu třetí osobě nucen - pod hrozbou značné sankce - vyžádat si k uzavření takového smluvního vztahu od státu souhlas. Proto v daném vztahu vystupuje spíše jako správce cizího majetku. V tom stěžovatel spatřuje rovněž porušení y, podle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Současně byl, dle jeho názoru, porušen i y, neboť při stanovení napadených podmínek nerespektovalo zákon a jeho meze. Při omezení jeho vlastnického práva nebylo šetřeno podstaty a smyslu základních práv. Dále také tvrdí, že jde o rozhodnutí v napadené části nezákonné, a dovozuje jeho rozpor se , o krajích. Poukazuje přitom zejména na skutečnost, že dle uvedeného zákona je hospodaření s majetkem kraje v jeho samostatné působnosti. Součástí předmětného rozhodnutí je i omezení výkonu vlastnických práv ve formě podmínek převodu, které prý přesahuje zmocnění obsažené v ustanovení , podle něhož má stát právo při bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj vyhradit si podmínky pro další hospodaření a nakládání s tímto majetkem.

Stěžovatel rovněž uvádí, že jediným možným opravným prostředkem je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté, hlavy druhé , (dále jen " "), kterou proto podal k Vrchnímu soudu v Praze.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. V souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy, jak sám uvádí, zároveň podal proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Je přitom zřejmé, že v rámci správního soudnictví je úkolem soudu přezkoumat zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob ( ). V daném případě stěžovatel podal žalobu proti takovému rozhodnutí (tedy orgánu veřejné správy), jímž se zjevně zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti právnické osoby (Plzeňského kraje). Proto Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost, byť dosud všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nevyčerpal. Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení . Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Dospěl k závěru, že postup podle uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možný.

Ustanovení , představuje výjimku z obecné zásady stanovící podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení

sp. zn.

nebo

sp. zn.

, nepublikováno). Z porovnání citovaného ustanovení s a především s písm. d) y ČR (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) je zřejmé, že citované ustanovení sice představuje výjimku z podmínky vyčerpání procesních prostředků, jež má stěžovatel k dispozici, leč neznamená výjimku ze zásady, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní maximu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Na základě uvedených úvah lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž není dosud rozhodnuto. To se stalo právě v souzené věci.

Proto Ústavní soud návrh, jako nepřípustný, podle ustanovení , odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2002