Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 416/01

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci

stěžovatelů P. S., a M. Š. o ústavních stížnostech proti usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. ,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 7 Tvo70/2001, se zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatelé podali včas návrhy na zahájení řízení před

Ústavním soudem, které Ústavní soud obdržel dne 9. 7. 2001. Podle

ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, Ústavní soud svým usnesením ze dne 4. 10.

2001,

sp. zn.

, spojil jejich ústavní stížnosti ke

společnému projednání a rozhodnutí.

Stěžovatelé se ve svých shodných návrzích domáhají, aby

Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6.

2001, sp. zn. , jímž byly zamítnuty jako nepřípustné

podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu jejich stížnosti proti

usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2001, sp. zn.

40/01, kterými byly zamítnuty jejich žádosti o propuštění z vazby

na svobodu.

Stěžovatelé tvrdili, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud ČR

porušil jejich ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu

a přístup k soudu, jak vyplývá z y základních

práv a svobod, a právo na zákonného soudce a soud dle čl. 38 odst.

1d, přičemž nedbal ani požadavku

symetrie v zákonném omezení základních práv a svobod, jak je

zakotven v d,

a nešetřil základní práva a svobody včetně zákazu jejich zneužití

k jiným účelům podle odst. 4 téhož článku.

Uvedli, že zákon připouští stížnost proti rozhodnutí o vazbě

a v případech žádosti o propuštění z vazby, kterou stěžovatelé

u vrchního soudu podali, nejde o věc, ve které by v prvním stupni

rozhodoval městský soud. Proto podmínku rozhodování soudem ve věci

v prvním stupni mají za splněnou, když vrchní soud nerozhodoval

jako soud odvolací, ale byl v pozici soudu prvního stupně. Dále

uvedli, že v minulosti shodný názor zaujalo i trestní kolegium

Nejvyššího soudu ČR (stanovisko z 11. 5. 1998 sp. zn. ),

v němž tuto praxi většiny soudů, připouštějící stížnost proti

rozhodnutí o vazbě, označilo za správnou. Ostatně vrchní soud ve

svém poučení podání stížnosti připustil. Stěžovatelé souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem v řízení

o ústavní stížnosti.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil

předseda senátu Nejvyššího soudu ČR tak, že navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti, protože napadené rozhodnutí není v rozporu

v nálezem Ústavního soudu ani názorem kolegia Nejvyššího soudu ČR,

ale reaguje pouze podrobněji na problematiku ustanovení § 141 tr.

řádu. Dodal, že dikce "jestliže rozhoduje ve věci v I. stupni"

v ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu nemůže mít ten význam, že

odvolací soud se při rozhodování o nějaké dílčí otázce, která

stojí mimo meritum věci vymezené podanou obžalobou a odvoláním

podaným proti rozsudku soudu I. stupně, stává sám soudem prvního

stupně. Dodal, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník, městské státní zastupitelství, ve svém

vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí pokládá s ohledem na

ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu za správné, neboť zákon stížnost

v tomto případě skutečně nepřipouští. Rovněž souhlasí s upuštěním

od ústního jednání.

Ústavní stížnosti jsou důvodné.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů i z podaných ústavních

stížností vyplývá, že stěžovatelé proti odsuzujícímu rozsudku

Městského soudu v Praze podali odvolání a v průběhu řízení před

Vrchním soudem v Praze podal obžalovaný Šišma žádost o propuštění

z vazby a rovněž soudu předložil písemný slib ve smyslu § 73 odst.

1 písm. b) tr. řádu. Rovněž obžalovaný Straka podal žádost

o propuštění z vazby na svobodu.

Vrchní soud o žádosti obžalovaného Šišmy rozhodl tak, že ji

podle § 72 odst. 2 tr. řádu zamítl a podle § 73 odst. 1 písm. b)

tr. řádu nepřijal písemný slib obžalovaného ani nabídku peněžité

záruky manželky obžalovaného podle § 73a odst. 1 tr. řádu. Vrchní

soud zamítl podle § 72 odst. 2 tr. řádu i žádost obžalovaného

Straky o propuštění za vazby na svobodu.

Proti těmto usnesením podali stěžovatelé k Nejvyššímu soudu

ČR stížnosti v souladu s poučením vrchního soudu, že "proti tomuto

rozhodnutí lze podat do tří dnů ode dne oznámení k Nejvyššímu

soudu ČR stížnost".

Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 7. 6. 2001, sp. zn.

, přijatým v neveřejném zasedání, tyto stížnosti

zamítl podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné,

aniž by přezkoumal správnost výroků napadených usnesení

a předcházející řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že shledal,

že stížnosti nejsou přípustné, neboť byly podány proti usnesením

odvolacího soudu a podle ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu lze

usnesení soudu napadnout stížností jen v těch případech, kde to

zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním

stupni. Uvedl, že vrchní soud je soudem odvolacím, byť rozhoduje

o žádostech obžalovaných o propuštění z vazby v rámci odvolacího

řízení ve skutečnosti poprvé. Je toho názoru, že odvolací soud se

nestává soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení

usnesením rozhoduje, byť poprvé, o něčem jiném než o odvolání

proti rozsudku soudu prvního stupně.

Ústavní soud jako ochránce ústavnosti se s výše uvedenými

závěry Nejvyššího soudu ČR nemohl ztotožnit a musel postupovat

v dané věci v souladu ve svou judikaturou (srov. nález ve věci sp.

zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 11, č. 79, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1999).

Ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu doslovně zní: "Stížností

lze napadnout každé usnesení vyšetřovatele nebo policejního

orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout

jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže

rozhodují ve věci v prvním stupni." Podle názoru Ústavního soudu

slovním vyjádřením - rozhoduje ve věci v prvním stupni - není

míněn soud prvního stupně, který je příslušný rozhodovat o meritu

věci, ale ten soud, který je povolán k rozhodování dílčí otázky

poprvé, a tedy je ho třeba pokládat v této souvislosti za soud

"rozhodující v prvním stupni." Takto specifikované usnesení soudu

se spravuje vlastním procesním režimem a kde je ze zákona

přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového,

bez ohledu na skutečnost, v kterém stupni obecného soudu bylo

přijato.

I podle názoru Nejvyššího soudu ČR, který dovodil ve svém

rozhodnutí sp. zn. , ustanovení § 141 odst. 2 tr.

řádu je třeba vykládat se zřetelem k požadavkům, vyplývajícím

z ústavně garantovaného práva na soudní ochranu. Stejně tak otázku

přípustnosti přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, která se

netýkají rozhodování ve věci samé (např. o vazbě, o vyloučení

soudců nebo o pořádkové pokutě), vzhledem k zásadě spravedlivého

procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, která je podle y ČR bezprostředně

závazná a má přednost před zákonem, posoudil Nejvyšší soud ČR ve

svých rozhodnutích sp. zn. 15 a sp. zn.

165/2001.

Protože k základním zásadám spravedlivého procesu dle čl. 36

odst. 1 d, spolu s požadavkem

nezávislého a nestranného rozhodování, patří i vyloučení libovůle

v soudní jurisdikci, a tedy rovněž i přezkoumatelnost rozhodnutí

soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, pak tam, kde zákon

připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu

nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve

své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný

(srov. nález ve věci

sp. zn.

Ústavní soud ČR: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 5, č. 21, vydání 1. Praha, C. H. Beck

1997).

Za tohoto stavu je nezbytné, aby o této otázce, která se týká

osobní svobody stěžovatelů a kterou se tito domáhali rozhodnutí

z hlediska ochrany své osobní svobody pro ně příznivější, bylo

Nejvyšším soudem ČR jednáno a rozhodnuto, protože jeho stávající

postoj k řešení předmětné otázky činí proces jako celek

nespravedlivým.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadeným usnesením

Nejvyššího soudu ČR, kterým nebylo respektováno právo stěžovatelů

na soudní ochranu, došlo k porušení článku 36 odst. 1 y

základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, které princip spravedlivého

procesu zakotvují.

Vzhledem k tomu se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným

porušením dalších základních práv a svobod stěžovatelů, na něž

ústavní stížnosti poukazovaly.

Proto Ústavní soud ústavním stížnostem vyhověl a napadené

usnesení zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. července 2002