Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 331/02

Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2002 v senátu složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů PhDr. J. D. a R. D., obou zastoupených JUDr. M. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2002, sp. zn. , spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2002 ( ), ve výrocích III a IV, a tvrdili, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces

( , věta první y ČR a d).

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2002 ( ) byl co do merita věci potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. června 1998

( -61), kterým se stěžovatelé (v právním postavení žalobců) proti žalovaným

1. Ing. J. K., 2. Ing. M. V., 3. P. Brno, a. s., 4. S., a. s., 5. P. Brno - Chrlice, s. p., neúspěšně domáhali zaplacení částky 217.380,- Kč z titulu smluvní pokuty podle smlouvy o dílo.

Ústavní stížnost směřovala proti výrokům III a IV označeného rozsudku, kterým byli stěžovatelé obecným soudem II. stupně zavázáni společně a nerozdílně:

* výrokem III (při změně náhradového výroku rozhodnutí obecného soudu I. stupně z důvodů nesprávného vyčíslení nákladů řízení) uhradit náklady řízení před soudem

I. stupně, a to zaplatit 1. žalovanému částku 13.145,- Kč, 2. žalovanému částku 14.145,- Kč, 4. žalovanému částku 17. 625,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců,

* výrokem IV uhradit náklady odvolacího řízení, a to zaplatit 1. i 2. žalovanému částku 4.715,- Kč a 3. i 4. žalovanému částku 11.750,- Kč.

Stěžovatelé odůvodnili porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tím, že ač byli ve sporu neúspěšní, měl obecný soud při rozhodování o jejich povinnosti k náhradě nákladů řízení, které vznikly žalovaným, posoudit věc nikoliv pouze podle § 142

odst. 1 (podle výsledku sporu), nýbrž měl (a byl povinen) zkoumat, zda jsou dány podmínky pro použití institutu nepřiznání náhrady nákladů řízení ( ). Stěžovatelé dovozují, že náklady řízení neměly být žalovaným přiznány, neboť byli ve sporu úspěšní jen proto, že soud konstatoval, že smlouva o dílo (resp. ustanovení o smluvní pokutě) není platným právním úkonem a nevzal v úvahu, že tato smlouva byla jimi připravována, a že náklady řízení v celkové výši 75.545,- Kč představují částku, která se vymyká výdělkovým možnostem stěžovatelů (jejich společný roční příjem představuje částku okolo 120.000,- Kč). Na podporu svých tvrzení odkázali na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne

20. listopadu 1997 ( ) a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2000 ( ). Stěžovatelé navrhli odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, ve výrocích III a IV a navrhli jeho zrušení v uvedeném rozsahu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nepřiznání náhrady nákladů řízení před obecnými soudy je zákonem ( ) vázáno na posouzení "důvodů hodných zvláštního zřetele" a je tak věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k v zákoně stanoveným podmínkám o nich rozhodovaly, když ústavní ochrana (přezkum) těchto výroků (rozhodnutí), s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně; tvrzení stěžovatelů stran věcné nesprávnosti jimi napadeného rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká. Ostatně rozhodovací důvody obecného soudu (Krajského soudu v Brně) byly v odůvodnění jeho rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem vyloženy ( ), proto z hlediska ochrany ústavnosti ( y ČR) nelze tomuto obecnému soudu nic vytknout. K porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces ( , věta první y ČR a d) proto nedošlo; ústavní stížnost stěžovatelů byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nebylo nutno se zabývat návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Krajského soudu

v Brně, jak je vpředu označeno, v rozsahu, v jakém bylo ústavní stížností napadeno, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., usn. č. 2, Praha 1995).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. července 2002