Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 625/01

Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti A.U., zastoupeného JUDr. J.N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2001, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 25. října 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2001, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001, sp. zn. , v trestní věci. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základním právu na nedotknutelnost osobní svobody dle d (dále jen " "), v základním právu na nedotknutelnost listovního tajemství a tajemství přepravovaných zpráv dle y, dále v základním právu na řádný proces dle y a dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v základním v právu vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům dle y, a konečně v základním právu na obhajobu dle , 4 y.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. , jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., za což byl dle § 187 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku s výkonem ve věznici s ostrahou [§ 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.] a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou (§ 57 odst. 1, 2 tr. zák.). Rozsudkem ze dne 12. července 2001, sp. zn. , Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele zamítl.

V ústavní stížnosti je vytýkáno oběma rozsudkům obecných soudů, jakož i řízení, jež jejich přijetí předcházelo, zejména neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, především neprovedení důkazu výslechem svědka k pravdivosti tvrzení, obsažených ve stěžovatele usvědčující výpovědi spoluobviněného L.F., dále je namítáno přibrání tlumočníka za účelem překladu telefonních rozhovorů z jazyka albánského do jazyka českého dle § 55 odst. 2 tr. řádu per analogiam s utajením jeho totožnosti, skutečnost, že o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem vůči osobě tlumočníka nebylo orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto, je vytýkána identifikace osob na základě výpisů se záznamů telekomunikačního provozu, jež byly poskytnuty orgánům přípravného řízení společnostmi E., T. a R. na vyžádání Policie České republiky a nikoli na základě rozhodnutí soudu, akceptace usvědčující výpovědi spoluobviněného F. neopírající se o důkazy další, a konečně je oběma obecným soudům vytýkáno porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady vyhledávací v trestním procesu a s tím související extrémní rozpor přijatých právních závěrů s provedenými skutkovými zjištěními.

Dle ustanovení senát, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y (

,

a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např.

,

a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může pouze posuzovat, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, zakotvené v ě, ě nebo mezinárodních smlouvách podle y.

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Krajský soud v Plzni i Vrchní soud v Praze při posuzování předmětné věci respektovaly kautely, plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž soud odvolací přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu. Napadenými rozhodnutími tudíž nebyl porušen ani zákaz libovůle ( , 4 y, , 3 y) ani základní práva na řádný proces ( a násl. y), jakož i další v ústavní stížnosti označená základní práva a svobody.

Pokud stěžovatel namítá porušení základního práva na spravedlivý proces, spočívající v tzv. opomenutém důkazu, a v ústavní stížnosti tvrdí, že "odvolací soud k návrhu obhájců na provedení důkazu výslechem svědka ničeho nekonstatoval a ani o tomto návrhu nerozhodl", nelze než ze strany Ústavního soudu konstatovat, že se jedná o tvrzení nepravdivé skutečnosti, když ve veřejném zasedání, konaném u Vrchního soudu v Praze dne 12. června 2001, poté, co byl soudem přečten návrh stěžovatele na doplnění dokazování s přílohou (dopisem P.L.) a byl k jeho obsahu slyšen spoluobviněný F., soud vyhlásil usnesení, dle něhož návrh na doplnění dokazování výslechem svědka P.L. se pro nadbytečnost zamítá (spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. , č. l. 1762).

Ústavní soud sdílí důvodnost námitky stěžovatele, týkající se přibrání tlumočníka za účelem překladu telefonních rozhovorů z jazyka albánského do jazyka českého dle tr. řádu per analogiam s utajením jeho totožnosti. Nicméně dané pochybení orgánů činných v přípravném řízení nijak neomezilo možnost stěžovatele vyjadřovat se k provedenému důkazu ( y) a uplatnit veškeré námitky k obsahu a správnosti překladu v řízení před soudy, čehož stěžovatel v plném rozsahu a v souladu s kautelami ústavními i zákonnými využil.

Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2002