Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 244/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti mjr. JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 14. 3. 2002, čj. -37, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, ze dne 23. 10. 2001, čj. -21, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1995, čj. -28, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2000, čj. -102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, čj. -215, event. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 14. 11. 1994, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje ze dne 5. 1. 1995, čj. 2/95, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 23. 8. 1999, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje ze dne 20. 10 1999, čj. 601/99, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 26. 10. 1999, čj. 192/99, Oznámení ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 10. 12. 1999, čj. 217/1999, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje ze dne 15. 12. 1999, čj. 738/99,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svým návrhem ze dne 18. 4. 2002, doplněným podáním ze dne 3. 6. 2002, kterým byl upřesněn petit návrhu, s odvoláním na porušení jeho práv, chráněnýchd a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

V doplnění ústavní stížnosti rovněž vyjadřuje nesouhlas s právními závěry, vyslovenými v usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 14. 3. 2002, kterým byl odmítnut jeho předchozí návrh.

Z obsahu připojeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, čj. -37, Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze, čj. -21, ze dne 23. 10. 2001, o zastavení řízení, kterým se stěžovatel žalobou na obnovu řízení a pro zmatečnost domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , rozsudku téhož soudu ze dne 13. 10. 1995, čj. -28, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2000, čj. -102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, čj. -215.

Vrchní soud neshledal odvolání přípustné, neboť ve všech uvedených případech bylo rozhodováno o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté hlavy druhé a dle ust. , proti těmto rozhodnutím není přípustný opravný prostředek. O případně podaném opravném prostředku nelze navíc rozhodnout podle ustanovení části čtvrté , o opravných prostředcích, neboť použití ustanovení a násl., resp. a násl. brání ust. , které umožňuje přiměřené použití pouze ustanovení z části prvé a třetí

Vzhledem k tomu, že ve správním soudnictví, až na výjimku (nevztahující se na tento případ), nejsou připuštěny opravné prostředky, není ani žádný funkčně příslušný soud, který by mohl o nepřípustném opravném prostředku rozhodnout. Tato chybějící funkční příslušnost představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a městský soud proto postupoval správně, když řízení dle ust. zastavil. Stejně tak městský soud nepochybil, když při posuzování návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků, dospěl k závěru, že se v tomto případě jedná o bezúspěšné uplatňování práva, protože není funkčně příslušný soud k projednání žaloby pro zmatečnost, a žalobce se proto toto cestou nemůže domoci jím zamýšleného výsledku.

Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze nic vytknout, či je dokonce považovat za protiústavní, neboť zcela odpovídají platné právní úpravě a s ohledem na jednoznačné odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věci opakovaně vyjadřovat. Stěžovatel konečně ani konkrétně neuvádí, v čem spatřuje, pokud jde o rozhodnutí o zastavení řízení, porušení jeho práv, ale pouze odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, publikované pod č. 276/2001 Sb. a namítá, že nemá k dispozici účinný prostředek nápravy porušení práv. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na odůvodnění uvedeného nálezu a zdůrazňuje, že jeho vykonatelnost byla odložena do 31. 12. 2002.

Vlastní obsáhlá argumentace ústavní stížnosti se pak vztahuje k dalším v záhlaví ústavní stížnosti uvedeným rozhodnutím.

O ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím však již jednak bylo ze strany Ústavního soudu rozhodováno (naposledy usnesením Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 14. 3. 2002) a jejich projednání brání překážka věci rozhodnuté, a jednak se ve vztahu k těmto rozhodnutím, s ohledem na to, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 19. 4. 2002, očividně jedná o ústavní stížnost zjevně podanou po lhůtě stanovené zákonem, neboť dle ust. , ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost, jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Pokud jde o námitky proti usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 14. 3. 2002, Ústavní soud uvádí, že proti vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu není ani ústavní stížnost ani odvolání přípustné (srov. y ČR, , , ve znění pozdějších předpisů), na což byl stěžovatel v tomto usnesení výslovně upozorněn. Řízení před Ústavním soudem v České republice je řízením jednoinstančním, rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná, a Ústavní soud se proto opakovanými námitkami stěžovatele již nemůže zabývat.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. , dále jako návrh nepřípustný dle ust. odst 1 písm. e) a jako návrh podaný po lhůtě dle ust. , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 28. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu