Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 707/01

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R.Š. a S.Š., oba zastoupeni JUDr. V.B., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 11. prosince 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ústavní stížnost, jíž se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. června 1999, sp. zn. . Soud prvého stupně přivolil k výpovědi z nájmu bytu stěžovatelů a stanovil jim povinnost vyklidit byt.

Stěžovatelé namítali protiústavní postup obecných soudů, který měl spočívat v tom, že nalézací soud shromažďoval listinné materiály, které s projednávanou věcí nijak nesouvisely. Konkrétně se jednalo o žádost soudu na zaměstnavatele stěžovatelky o posudek na ni, v důsledku čehož byla stěžovatelka vyjmuta ze seznamu zaměstnanců, s nimiž nebude rozvázán pracovní poměr. Krajský soud pak přes oznámení stěžovatelů nechal tyto skutečnosti bez povšimnutí a prvostupňový rozsudek potvrdil. Stěžovatelé požadovali po odvolacím soudu vyjmutí osobních materiálů, které neměly s projednávanou věcí nic společného. Dále v ústavní stížnosti namítali, že při hodnocení důkazů soud nepřihlížel k nevěrohodnosti některých svědků.

S ohledem na uvedené skutečnosti požadovali stěžovatelé zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, vydání dotčených písemností ze spisu, a rovněž nařízení předběžného opatření, kterým by byla pozastavena vykonatelnost napadeného rozsudku.

Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Krajský soud v Brně, zastoupený předsedkyní senátu 19 Co. Ta k otázce důvodů postupu odvolacího soudu odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. K ústavní stížnosti samé poznamenala, že užitá tvrzení jsou zcela obecná, nepravdivá, nepřesvědčivá a neobsahuje věcné argumenty. Tvrzení jsou v rozporu s obsahem spisu, jenž žádné osobní či utajované informace neobsahuje, pouze obecnéy svědčící o tom, kdo kde bydlí a pracuje. Stěžovatelé ani v řízení před odvolacím soudem nenamítali, že by soud vycházel ze skutečností, které mají stěžovatelé právo utajovat. Podstatnou ve věci samé byla prokázaná skutečnost, že stěžovatelé předmětný byt v B. dlouhodobě bez vážnějších důvodů neužívali a dali jej bez souhlasu pronajímatele do podnájmu.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. . Z něj i z ostatních podkladů pak zjistil, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatelé ve svém podání neuvedli, která jejich základní práva měla být tvrzeným pochybením obecných soudů zasažena. Svou ústavní stížností stěžovatelé pouze postavili Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť je dle y ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti. V daném případě Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily jakéhokoliv zásahu do základních,u ČR chráněných práv stěžovatelů, když oni sami odkazují pouze na rozpor s y ČR. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení obecnými soudy, opomíjejí stěžovatelé skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituovánau ČR, je svěřena právě obecným soudům, především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (y ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (y ČR). Ústavní soud není oprávněn zasahovat do pravomoci obecných soudů, pokud se týká provádění dokazování a výkladu skutkových zjištění, provedených těmito soudy. Obecné soudy dodržely v průběhu řízení procesní předpisy, které jim ukládají zjistit náležitě skutkový stav projednávané věci a vyvodit z něj odpovídající právní závěry. Tak tomu bylo i v projednávané věci.

To, že s těmito závěry a hodnoceními stěžovatelé nesouhlasí, nedává samo o sobě věci ústavněprávní rozměr. Soudy rozhodovaly zcela běžný občanskoprávní spor, ve kterém nebyly nastoleny právní otázky zásadního významu.

Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že soudy vycházely z podkladů od zaměstnavatele stěžovatelky na základě kterých rozhodly, poznamenává k této věci Ústavní soud, že podklady od zaměstnavatele si soud prvého stupně vyžádal teprve po vynesení rozsudku a důvodem jejich vyžádání bylo posouzení žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. června 2002

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu