Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 615/01

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti Mgr. M. L.,

proti oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11. 6. 2001,

čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí Národního bezpečnostního

úřadu ze dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, za účasti

Národního bezpečnostního úřadu jako účastníka řízení, takto:

Oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11. 6. 2001,čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí Národního bezpečnostníhoúřadu ze dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, se zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení a , 2y

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora

označených rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále jen

"NBÚ") o nevydání osvědčení k seznamování se s utajovanými

skutečnostmi ve smyslu ustanovení ,

o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve

znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je příslušníkem

Policie ČR a s ohledem na své pracovní zařazení přichází do styku

s utajovanými skutečnostmi. Bezpečnostní prověrka II. stupně byla

NBÚ zahájena 6. května 1999 a dne 11. června 2001 mu bylo zasláno

oznámení, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, o nesplnění podmínek pro vydání

osvědčení. Stěžovatelem podanou stížnost ředitel NBÚ po

přezkoumání průběhu a vyhodnocení bezpečnostní prověrky

rozhodnutím ze dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, zamítl.

Stěžovatel byl s ohledem na uvedená rozhodnutí převeden na jinou

práci, kde nepřichází do styku s utajovanými skutečnostmi pro

příslušný stupeň utajení. Ztratil tak možnost pracovat ve své

dosavadní funkci a vykonávat povolání, které si zvolil zcela

svobodně v souladu s ustanovením y. Za

zásadní pak stěžovatel považuje tu skutečnost, že podle ustanovení

§ 36 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných skutečností NBÚ

v oznámení neuvádí důvody nevydání osvědčení, a stěžovatel si sám

není vědom skutečnosti, že by některou z podmínek uvedených v §

18 tohoto zákona nesplňoval, a nemá ani možnost posoudit

a zjistit, z jakého důvodu mu osvědčení nebylo vydáno. Výčet

bezpečnostních rizik, uvedený v ustanovení § 23 odst. 2 zákona

o ochraně utajovaných skutečností, je přitom výčtem

demonstrativním a stěžovatel má za to, že mezi tato rizika mohou

spadat, resp. mohou být, při prověřování způsobilosti předmětem

zájmu příslušných orgánů i skutečnosti, které jsou základními

právy a svobodami podley. Rozhodnutí o vydání či nevydání

osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi je rozhodnutím,

týkajícím se základních práv a svobod podley, z čehož

vyplývá, že vyloučení soudního přezkumu v daném případě je

nezákonné a odporuje ustanovení y. Stěžovatel

tak dovozuje, že postupem Národního bezpečnostního úřadu mu bylo

odňato právo na jakoukoliv právní ochranu a napadenými

rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručovaná čl. 26

odst. 1 a , 2y, a navrhuje, aby Ústavní soud

tato rozhodnutí zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Národního bezpečnostního úřadu, který ve svém obsáhlém

vyjádření nejprve rekapituloval postup daného případu. K osobě

stěžovatele požádal NBÚ o provedení prověrky dne 28. 4. 1999

ředitel Policie ČR, Služby policie pro odhalování korupce

a závažné trestné činnosti. Na základě dodaných podkladových

materiálů a zjištění NBÚ provedl NBÚ se stěžovatelem pohovor a po

vyhodnocení zjištěných skutečností dospěl NBÚ dne 11. 6. 2001

k závěru, že stěžovateli není možné osvědčení pro stupeň utajení

"Důvěrné" vydat. Stěžovatel podal proti rozhodnutí o nevydání

osvědčení stížnost, kterou ředitel NBÚ zamítl. V další části

vyjádření vyslovuje NBÚ nesouhlas se stěžovatelovým tvrzením

o porušení y, neboť má za to, že stěžovatel

zaměňuje pojem "funkce", co do konkrétního funkčního zařazení

v rámci druhu práce, s pojmem "povolání", který je obsahově širší

než pojem "funkce". Stěžovatel může být po nevydání osvědčení

zařazen k výkonu práce na takové funkci či služebním zařazení, kde

není potřebné vyžadovat osvědčení vydané NBÚ. Dále NBÚ namítá, že

nevydání osvědčení nelze samo o sobě považovat za protiprávní

zásah do práv stěžovatele. NBÚ postupoval při provádění

bezpečnostní prověrky podle právního předpisu a omezení výkonu

určitých pracovních (služebních) činností není svévolí správního

orgánu ani zákonodárce a odpovídá nezadatelnému právu státu na

ochranu jeho zájmů a též povinnosti státu poskytnout ochranu těch

zájmů mezinárodních, k nimž se smluvně zavázal. Rovněž tvrzené

porušení základních práv, zaručených v y,

spatřované v tom, že NBÚ nesděluje důvody, pro něž nebylo

osvědčení vydáno, považuje NBÚ za irelevantní, neboť NBÚ podle

zákona nepřísluší uvádět důvody, pro něž nebylo osvědčení vydáno.

K přezkoumání těchto konkrétních důvodů není dosud oprávněn ani

obecný soud a s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn.

nepřísluší toto ani Ústavnímu soudu. Rovněž

stěžovatelovo tvrzení, že vydání či nevydání osvědčení je

rozhodnutím týkajícím se základních práv a svobod, aniž by

stěžovatel tuto myšlenku dále specifikoval, NBÚ rozhodně odmítá,

neboť přístup k utajovaným skutečnostem není jedním za základních

lidských práv. Pokud stěžovatel uvádí, že považuje za "nezákonné"

vyloučení soudního přezkumu v daném případě, v čemž spatřuje

rozpor s y, a že mu bylo postupem NBÚ

odnímáno právo na jakoukoliv právní ochranu, pak NBÚ namítá, že

postupoval podle zákona, poučil stěžovatele o jeho právech,

a nijak ho v jeho právech neomezoval. V závěru vyjádření zastává

NBÚ názor, že stěžovatel neprokázal, v čem a jakým způsobem došlo

postupem ex lege k tvrzenému porušení jeho základních práv,

a navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Při posuzování ústavní stížnosti nemohl senát Ústavního soudu

stížnost projednávající nepřihlédnout k faktu, že plénum Ústavního

soudu nálezem ze dne 12. 7. 2001,

sp. zn.

(č.

322/2001 Sb.), zrušilo v zákoně č. , o ochraně

utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění

pozdějších předpisů, ustanovení § 23 odst. 2 ve slově "zejména",

ustanovení třetí věty § 36 odst. 3 a ustanovení § 73 odst. 2 pro

jejich protiústavnost, byť vykonatelnost tohoto nálezu byla

odložena ke dni 30. 6. 2002. Z obecných závěrů, obsažených

v odůvodnění tohoto derogačního plenárního nálezu, vycházel

Ústavní soud i při posuzování dané ústavní stížnosti.

Stěžovatelovy námitky vyslovené k napadeným rozhodnutím NBÚ

se dotýkají aplikace těch ustanovení zákona o ochraně utajovaných

skutečností, která byla výše uvedeným derogačním nálezem Ústavního

soudu zrušena. Jde o námitku, že NBÚ při provádění bezpečnostní

prověrky vycházel z demonstrativního výčtu bezpečnostních rizik,

uvedených v ustanovení § 23 zákona o ochraně utajovaných

skutečností, mezi něž tak mohly být zahrnuty i ústavními zákony

chráněná základní práva a svobody. Jak shledal Ústavní soud ve

shora zmíněném derogačním nálezu, takto demonstrativně stanovený

okruh bezpečnostních rizik nesplňuje princip předvídatelnosti

zákona a není možné akceptovat uplatnění jakéhokoliv, i domnělého,

a nikoliv reálného bezpečnostního rizika, které není v zákoně

uvedeno. NBÚ přitom podle ustanovení třetí věty § 36 odst. 3

zákona o ochraně utajovaných skutečností nepříslušelo uvádět

v oznámení důvody nevydání osvědčení, přitom i toto ustanovení

zákona bylo citovaným derogačním nálezem Ústavního soudu z důvodů

podrobně v něm rozvedených jako protiústavní zrušeno. Konečně pak

pro rozpor s y a y ČR bylo zrušeno

i ustanovení § 73 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných

skutečností, které vylučovalo v případě nevydání osvědčení možnost

soudního přezkumu, kteroužto námitku stěžovatel v ústavní

stížnosti rovněž vznášel.

Za daných okolností, kdy ústavní stížností napadená

rozhodnutí neobsahovala důvody nevydání osvědčení, a stěžovatel

neměl možnost se za tehdy platné právní úpravy náležitě bránit

návrhem jejich soudního přezkumu, tak s odkazem na závěry

podrobně rozvedené v plenárním nálezu, sp. zn.

Pl. ÚS 11/2000

,

musel Ústavní soud i v řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti

učinit závěr, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práv

stěžovatele, zaručovaných y, a ve svých

důsledcích i do práv, zaručovaných y.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené oznámení

Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11. 6. 2001, čj.

856/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze

dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, podle § 82 odst. 3 písm.

a) , ve znění pozdějších předpisů, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 28. června 2002